DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA

Historie

Dominikánská republika zaujímá dvě třetiny ostrova Hispanola, zbývající
jedna třetina plochy na západě ostrova patří Haiti. Ostrov Hispanola je po
Kubě druhým největším ostrovem v Karibském moři s rozlohou 77 000 km2,
které pro představu odpovídá Česká republika.

Před španělskou kolonizací byli obyvateli ostrova indiánští Taínové.
Památky tohoto původního obyvatelstva můžeme dnes nalézt v podobě skalních
kreseb a piktogramů (například v národním parku Los Haitises). Ostrov byl
pro Evropany objeven Kryštofem Kolumbem při jeho první plavbě do Ameriky
6.12. 1492. Nově objevenému kusu země dal název Hispanola, znamenají „malé
Španělsko“. Ostrov se stal základnou pro španělské conquistadory až do 16.
století, kdy se přesunuli na pevninu. Španělé zde založili první města –
Santo Domingo a Puerto Plata. V následujících stoletích se na ostrově
střídaly nadvlády Španělů, Francouzů, Angličanů nebo Holanďanů. Francie
rozšířila svoji sféru vlivu na západní části Hispanoly a od roku 1655 zde
vytvořila svoji kolonii Saint-Domingue. Východní část byla pod kontrolou
španělské koruny. V té době patřila západní francouzská část ostrova k
nejbohatším koloniím v celé karibské oblasti. Španělská část naopak chudla
a stala se pouhou vydrancovanou oblastí španělských kolonistů.

Vlivem napoleonských válek a vítězství Francie v Evropě se celý ostrov v
roce 1795 dostal pod nadvládu Francouzů. V roce 1804 vyhlašuje západní
část ostrova nezávislou republiku pod názvem Haiti. Východní část ostrova
znovu obsazují Španělé, a nedlouho po nich Haiťané. Neúspěchy mnoha
pokusů o nezávislost byly prolomeny až v roce 1844. Nezávislá Dominikánská
republika byla vyhlášena 27. února 1844. Nezávislost byla velkou zásluhou
Juana Pabla Duarta (nazývaného také „Otec vlasti“), který byl společně se
skupinou La Trinitaria v čele bojů za osvobození se od španělské nadvlády.
J.P. Duarte byl sice zvolen prvním dominikánským prezidentem, ale do své
funkce nikdy nenastoupil. Vlády se zmocnil první z celé řady diktátorů,
kteří se v čele státu v následujících letech vystřídají – Pedro Santana.
Ten se v příštích 20 letech střídá v prezidentském paláci s Buenaventurou
Báezem. Nová republika se zmítala v ekonomickém úpadku a „zároveň
soustavně hrozilo nebezpečí ze strany vyspělého Haiti“. Španělé se
ještě jednou zmocnili své kolonie a to v letech 1861 – 65. I po
definitivním vyhnání Španělů se situace v Dominikánské republice
nezlepšila. Následovalo období „roztříštěnosti, neklidu a devastace
země, během 14 let se vystřídalo celkem jedenadvacet vlád“.

Dominikánská republika, stejně jako většina karibských států, viděla spásu
a pomoc ve Spojených státech. USA v druhé polovině 19. století hledaly
nová vhodná odbytiště pro své zemědělské i průmyslové přebytky. Svoji
pozornost zaměřovali především na regiony Latinské Ameriky a Karibiku. V
roce 1905 se vláda Dominikánské republiky, se svým dluhem 40 miliónů
dolarů, odhodlala přenechat Spojeným státům kontrolu nad zahraničním
obchodem. Prezident USA Theodor Roosevelt vzápětí vyhlašuje svůj dodatek k
Monreově doktríně, kterým stanovuje, že Spojené státy jsou „policistou“
karibské oblasti a Dominikánská republika je tímto aktem umístěna pod
celní správu USA. Američané svoji okupaci potvrdili roku 1916, kdy
„prezident Woodrow Wilson usoudil, že systém nepřímé kontroly dominikánské
vlády prostřednictvím dohledu nad jejími finančními zdroji nezaručuje
politickou a hospodářskou stabilitu a návratnost amerických
investic“. Američané tedy vyslali námořní pěchotu, která se
vylodila v Santo Domingu a zůstala zde až do roku 1924. V době okupace
byly v Dominikánské republice vybudovány vodovody, silnice a nemocnice.
Velké úsilí věnovaly okupační úřady odzbrojení armády, místo toho byly
vybudovány speciální ozbrojené složky. V dubnu 1917
byla oficiálně rozpuštěna dominikánská armáda a zřízena Národní garda
(Guardia Nacional Dominicana), profesionální, dobře vyzbrojená a vycvičená
a „teoreticky“ apolitická garda získala monopol na organizované násilí
vůči celé společnosti“. Tímto importem amerických vojenských metod
byly jen podpořeny diktátorské metody tak hluboce zakořeněné v
dominikánském politickém systému. To ale Američané potřebovali – silnou
kontrolu nad sférami svého vlivu, rozhodně ne vybudování demokratického a
svobodného státu. Diktátorský režim, který v dominikánské republice
následoval, byl v podstatě dítětem americké okupace.

Po vlně domácí kritiky amerických postupů ve Střední Americe a v Karibiku, se
v roce 1924 okupační vojsko ze země stáhlo. Ve volbách, které následovaly,
zvítězil Horacio Vazquez. Svoji politickou kariéru si zpečetil mocenskými
ambicemi na konci volebního období, kdy chtěl změnit ústavu a prodloužit
si pobyt v prezidentském paláci. Následné nepokoje nahrály do karet
tehdejšímu veliteli Národní policie, kterým byl Rafael Leonidas Trujillo.
Nejprve 23. února 1930 zorganizoval puč proti stávajícímu prezidentovi,
který okamžitě uprchnul do USA. Následně nechal svoji bojovou jednotku „La
42“ odstranit politické odpůrce a po volbách, kde byl jediným kandidátem a
dostal více hlasů, než bylo oprávněných voličů, byl 16. srpna 1930 jmenován
prezidentem. Spojené státy jeho vítězství podporovaly, jelikož po skončení
okupace potřebovaly v Dominikánské republice silného vůdce, který zajistí
loajalitu a stálé ekonomické výhody severnímu sousedovi. Trujillo však
vzal vládu pevně do svých rukou. Jeho éra je symbolizována velkými
investicemi do průmyslu a obchodu, kterými ale sledoval především jeho
osobní prospěch. Během prvních let vlády získal monopol na výrobu a prodej
soli, cukru, rýže, cementu nebo na produkci masa. „Trujillo pronikl do
nejrozmanitějších sfér podnikání včetně prostituce, takže v konečném
součtu na jeho vůli životně závisela většina populace, ať pracovala ve
státním nebo soukromém sektoru. Vlastnil také většinu rozhlasových stanic
v zemi, jedinou televizní stanici a dva celostátní deníky. Jeho podniky se
těšily všemožným výsadám. Neodváděly daně, dělníkům byly vypláceny nižší
než oficiálně povolené minimální mzdy, zaměstnávaly vězně a vojáky. Lze ale
říct, že ve své snaze po osobním obohacení pečoval i o bohatství národní,
právě proto, že jedno splývalo s druhým. Země vydělávala na válce
odehrávající se v Evropě a tak republika dokonce neměla dluhy. Osoba vůdce
byla všude oslavována – hlavní město bylo přejmenováno na Ciudad Trujillo,
nejvyšší hora dostala název Pico Trujillo, sám se nechal označovat jako
Generalísimo (nejvyšší velitel) a Benefactor de la Patria (dobrodinec
vlasti). Američané jeho diktátorský režim ochotně trpěli, jelikož jim
velmi vyhovoval jeho antikomunismus – každý, kdo nespolupracoval, byl
označen za komunistu. Trujillo u moci setrval třicet let. Nakonec se jeho
nevybíravá zahraniční politika (podíl na atentátu na venezuelského
prezidenta R. Betancourta) znelíbila i Spojeným státům. Na Trujilla byl
30. května 1961 spáchán atentát. Byl zastřelen ve svém automobilu při
cestě do svého sídla v San Cristóbalu.

Demokratickou nadějí po krvavé diktatuře byl svobodně zvolený prezident
Juan Bosch. Už v roce 1939 založit Dominikánskou revoluční stranu (Partido
Revolucionario Dominicano PRD) a jako odpůrce Trujilla prožil jeho vládu v
exilu na Kubě. Bosch sliboval lidu demokracii a sociální reformy
inspirované Kubou a Kostarikou. Vlivní finančníci, obchodníci a armáda ho
však odmítali a USA se obávaly, aby v jejich těsné blízkosti nevznikla
druhá Kuba. Bosch byl nakonec pučem sesazen. Nadějné vyhlídky na
demokratizaci země nenávratně skončily zvolením Joaquina Balaguera
prezidentem. Balaguer se prezidentského křesla držel až do roku 1996 (s
přestávkou v letech 1978 – 1986). Jeho vláda byla návratem k caudillismu a
autoritářství. V roce 1996 zvítězil ve volbách kandidát PLD Leonel
Fernández, který nastolil liberální politiku s rozsáhlou privatizací.
Velkou výzvou jeho vlády byl problém gramotnosti, kdy v zemi bylo okolo 28
% analfabetů. Byla zahájena rozsáhlá kampaň proti negramotnosti.

ORGÁNY POLITICKÉ MOCI

Dominikánskou republiku můžeme charakterizovat jako prezidentskou
republiku s dvoukomorovým parlamentem. Ústava mluví přímo o
Dominikánské republice jako o „sociálním státě a právní
demokracii. Jde o reprezentativní demokracii s vzájemně
oddělenými mocemi – zákonodárnou, výkonnou a soudní. V čele státu
stojí prezident, který je zároveň předsedou vlády.

Zákonodárná moc

Moc zákonodárná je v Dominikánské republice představována
dvoukomorovým Národním kongresem (Congreso Nacional). Ten je tvořen
Senátem (Senado) a Poslaneckou sněmovnou (Camara de Diputados). K
usnášení komor je potřeba přítomnost nadpoloviční většiny jejich
členů a k přijetí rozhodnutí je nutná absolutní většina hlasů.
Poslední volby do Senátu i Poslanecké sněmovny se konaly 16. května
2010.

Mezi hlavní kompetence Národního kongresu patří (čl. 93):

  • stanovuje daně, poplatky a základní příspěvky a určuje způsob jejich výběru a rozdělení
  • podává a schvaluje návrhy zákonů
  • stará se o zachování národních památek a historického, kulturního a uměleckého dědictví státu
  • zřizuje, upravuje a ruší regiony, provincie, obce, městské obvody a jejich hranice
  • opravňuje prezidenta k vyhlášení výjimečného stavu
  • stanovuje normy týkající se migrace
  • schvaluje nebo ruší mezinárodní smlouvy a úmluvy schválené orgány moci výkonné

Obě komory zasedají samostatně, kromě tzv. Národního shromáždění
(Asamblea Nacional). Společné zasedání se koná při zvláštních
příležitostech, jako je rozhodování o ústavních reformách, přezkoumání
voleb, jmenování prezidenta nebo viceprezidenta. Národní shromáždění je
způsobilé se usnášet za přítomnosti více jak poloviny zástupců každé
komory. K přijetí usnesení Národního shromáždění je třeba nadpoloviční
většina všech hlasů.

Senát (Senado)

Senát je tvořen 32 senátory volenými každé 4 roky. Každý senátor je zvolen
za jednu provincii a za tzv. Distrito Nacional, tedy hlavní město. Senátor
musí být starší 25 let, musí být dominikánským občanem a být obyvatelem
provincie, kterou chce reprezentovat alespoň 5 let.

Poslanecká sněmovna (Camara de Diputados)

Poslanecká sněmovna je dnes tvořena 178 poslanci. Poslanci jsou zvoleni z
reprezentantů provincií a Distrito Nacional (hlavního města) na základě
množství obyvatel provincie (jeden poslanec na 50 000 obyvatel).
Pro zástupce v poslanecké sněmovně platí stejné podmínky jako pro senátory
(viz Senát)

Proces schvalování zákonů

Podat návrh zákona může (čl. 96):

  • senátoři nebo poslanci
  • prezident republiky
  • Nejvyšší soud (La Suprema Corte de Justicia) ve věcech soudních
  • Ústřední volební komise (La Junta Central Electoral) ve věcech volebních

Ústava mluví i o občanské zákonodárné iniciativě, prostřednictvím které, mohou
občané podávat návrhy zákonů. Návrh zákona musí podat minimálně 2 % z počtu
občanů způsobilých k volbám, Občané tento návrh podávají Národnímu kongresu.

Podaný návrh zákona je projednáván v obou komorách Národního kongresu.
Jakmile je návrh schválen v komoře, ze které vzešla iniciativa, je
předložen komoře druhé ke dvěma čtením (tyto dvě projednávání musí být v
intervalu jednoho dne). Pokud má druhá komora k návrhu připomínky a
předloží úpravy zákona, vrací se návrh zpět do komory, ze které vzešel. Po
opětovném projednání a schválení změn je návrh poslán k projednání výkonné
moci. Pokud jsou změny zamítnuty, návrh se vrací do druhé komory beze změn
a v případě schválení komory je předán k projednání moci výkonné. Pokud se
na návrhu zákona obě komory neshodnou je návrh zákona považován za
zamítnutý.

Každý zákon schválený oběma komorami je předložen výkonné moci, tedy
prezidentovi, k připomínkám a vyhlášení. Pokud výkonná moc nemá k návrhu
připomínek, je zákon vyhlášen. Pokud výkonná moc má pozměňovací
připomínky, je návrh poslán zpět do Národního kongresu a zde znovu
projednán v obou komorách. K přijetí pozměněného návrhu zákona od výkonné
moci je potřeba souhlas dvou třetin přítomných členů každé komory. Pokud
je takto výkonnou mocí pozměněný návrh schválen v obou komorách, může být
vyhlášen.

Výkonná moc

Výkonná moc je v Dominikánské republice představována prezidentem. Ten
zastává úřad hlavy státu i předsedy vlády. Prezident je do své funkce
volen přímou volbou občanů. Volební období je 4 roky. Prezident může být
znovu zvolen, ale ne ve dvou po sobě jdoucích funkčních obdobích. Kandidát
na prezidenta Dominikánské republiky musí (čl.123):

  • být občanem Dominikánské republiky původem nebo narozením
  • být starší 30 let
  • mít všechna občanská a politická práva
  • minimálně 3 roky před volbami nesmí být členem armády nebo policie

Společně s prezidentem je zvolen také viceprezident, a to stejným způsobem
a na stejné funkční období. Viceprezident zastupuje prezidenta v případě
jeho nepřítomnosti nebo nemoci. Po zvolení prezident i viceprezident složí
slib před Národním shromážděním a následně se ujímá své funkce.

Prezident Dominikánské republiky je vybaven mnoha pravomocemi. V ústavě se
jeho kompetencím věnuje 27 článků.

Mezi ty nejvýznamnější, propůjčující mu důležité pravomoci patří:

  • jmenuje a odvolává ministry a další veřejné činitele
  • vyhlašuje zákony a rezoluce schválené Národním kongresem
  • řídí diplomatické vztahy
  • velí ozbrojeným silám
  • uzavírá a podepisuje mezinárodní smlouvy a úmluvy

Soudní moc

Soudní moc Dominikánské republiky je tvořena hierarchií soudů v čele s
Nejvyšším soudem (Suprema Corte de Justicia) a Radou soudní moci (Consejo
del Poder Judicial).Pod nimi je zřízena soustava odvolacích soudů (Cortes
de Apelación), soudů první instance (Juzgados de Primara Instancia) a
smírčích soudů (Juzgados de Paz).

Nejvyšší soud (Suprema Corte de Justicia)

Nejvyšší soud je nejvyšším orgánem soudní moci a je nadřazen všem
ostatním soudům. Nejvyšší soud je složen ze 16 soudců. Aby byly omezeny
široké pravomoci prezidenta, soudce nejvyššího soudu volí Senát. Senát
volí i soudce nižších soudů.

Soudce nejvyššího soudů musí splňovat následující podmínky (čl. 153):

  • být dominikánským občanem starším 35 let
  • mít vysokoškolské právnické vzdělán
  • mít nejméně 12 let praxe v právnickém oboru
  • mít všechna politická a občanská práva

Mezi hlavní pravomoci Nejvyššího soudu patří (čl. 154):

  • projednává mimořádná trestní řízení týkající se prezidenta republiky, viceprezidenta,
    senátorů, poslanců, soudců a ostatních veřejných osob
  • projednává stížnosti
  • slouží jako poslední instance pro odvolání
  • jmenuje soudce odvolacího soudů, soudce první instance a ostatní soudce moci soudní

Rada soudní moci (Consejo del Poder Judicial)

Rada soudní moci je stálým disciplinárním a správním orgánem soudní moci.
Rada je tvořena následujícími členy (čl.155):

  • předseda Nejvyššího soudu
  • jeden soudce Nejvyššího soudu
  • jeden soudce Odvolacího soudu
  • jeden soudce Soudu první instance
  • jeden soudce Smírčího soudu

Členové této rady odstupují ze svých soudních funkcí v době, kdy jsou
členy této rady, s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu. V Radě setrvávají
po dobu 5 let a nemohou být opětovně zvoleni.

Podle Rada Soudní moci má následující funkce (čl. 156):

  • navrhuje plénu Nejvyššího soudu kandidáty pro jmenování, povýšení nebo
    udělení hodnosti soudcům ostatních soudů soudní moci
  • vykonává správu financí a rozpočtu soudní moci
  • vykonává disciplinární dohled nad soudci
  • vykonává přeložení soudců
  • zřizuje administrativní funkce Soudní moci

Místní správa

Dominikánská republika je ze správního hlediska rozdělena na 30 provincií
a Distrito Nacional, tedy obvod hlavního města. Provincie je hlavním
politickým vymezením v zemi. Provincie se dále dělí na obce (municipios) a
městské obvody (distritos minicipales). Jménem výkonné moci je do čela
každé provincie jmenován guvernér (gobernador civil), který reprezentuje
danou oblast.

Správa hlavního města a všech obcí je podle čl. 201 představována dvěma
navzájem se doplňujícími orgány – městskou radou (Consejo de Regidores) a
radnicí (Alcaldía). Městská rada je statutární kontrolní orgán tvořený
radními. Radnice je výkonný orgán v čele se starostou.

Za vedení městských obvodů je odpovědný výbor obvodu (Junta de Distrito)
jako výkonný orgán a Junta de Vocales jako kontrolní výbor.

Politické strany

V Dominikánské republice funguje kolem 25 politických stran a organizací.
Mezi nimi jsou pouze 3, které získaly dostatek hlasů pro zastoupení v
Národním kongresu.

Největšími stranami jsou:

  • El Partido Revolucionario Dominicano – PRD (Dominikánská revoluční
    strana) – levicově orientovaná a druhá nejsilnější strana v zemi,
    která byla založena v roce 1939 na Kubě dominikánskými exulanty v čele
    s pozdějším prezidentem Juanem Boschem, v roce 2000 vyhrál kandidát
    této strany Hipólito Mejía prezidentské volby.
  • El Partido Reformista Social Cristiano – PRSC (Sociálně reformní
    křesťanská strana) – jde o konzervativní stranu, kterou založil
    Joaquín Balaguer, představitelé sází především na populistické sliby,
    kterými chtějí nalákat především chudé voliče.
  • El Partido de la Liberación Dominicana – PLD (Dominikánská strana
    osvobození) – strana je hlavní politickou silou v zemi, jelikož z
    jejich řad byl již třikrát zvolen prezident republiky Leonel Fernandez
    (v letech 1996, 2004 a 2008), v současnosti má strana většinu svých
    zástupců v obou komorách Národního kongresu.

VOLEBNÍ SYSTÉM

Ústava Dominikánské republiky ve svém článku 208 zaručuje všem svým občanů
způsobilým volit svobodnou, přímou a tajnou volbu. V Dominikánské
republice probíhají tři druhy voleb – volba prezidenta a viceprezidenta,
volba do Senátu a volba do Poslanecké sněmovny. Všechny volby organizuje,
řídí a dohlíží na ně Státní volební komise (Junta Central Electoral).

Volba prezidenta

Jelikož je Dominikánská republika prezidentskou republikou je volba hlavy
státu důležitým procesem. Prezident se volí většinovým systémem přímé
volby. Volba prezidenta se koná vždy 16. května každé 4 roky. Občané
odevzdávají svůj hlas ve volebních místnostech (Colegios electorales).
Pokud žádný z navrhovaných kandidátů při prvním hlasování nezíská
nadpoloviční většinu všech odevzdaných hlasů, je vyhlášeno druhé kolo
voleb, kam postupují dva kandidáti z nejvíce obdrženými hlasy z kola
prvního. Druhé kolo se koná poslední červnovou neděli toho roku. V druhém
kole zvítězí kandidát z většinou obdržených hlasů. Současně a stejným
způsobem je volen i viceprezident.

Volba do Senátu

V každé z 30 provincií a v Distrito Nacional je přímou volbou zvolen jeden
senátor.

Volba do Poslanecké sněmovny

V každé z 30 provincií a v Distrito Nacional jsou podle zásady poměrného
zastoupení zvoleni nejméně 2 poslanci za každou provincii podle zásady
jeden poslanec na každých 50 000 obyvatel.

Poslední volby proběhly 16. května 2010. Byly to současně volby senátorů,
poslanců, starostů a dále šech zástupců místní správy. Předposlední volby
prezidenta se konaly v roce 2008. Ve volbách byl znovuzvolený Leonel
Fernández Reyna jako rezident a Rafael Alburquerque De Castro jako
viceprezident. V Posledních volbách v roce 2012 byl zvolen prezidentem Dominikánské republiky Danilo Medina.

SOCIÁLNÍ SYSTÉM

Ekonomický růst Dominikánské republiky v 90. letech díky turismu a
otevřenému obchodu měl bohužel jen malý dopad na investice do sociálního
systému. Investice do zdravotnictví, vzdělání a sociální péče tvořili
pouze 5 % HDP. Země stále bojuje s velkou ekonomickou nerovností. V roce
2002 20% nejbohatších obyvatel získávalo 53 % všech příjmů.
Nezaměstnanost se v roce 2010 pohybovala okolo 15 %. Za posledních deset
let to ale je nejmenší hodnota (pro srovnání v roce 2004 byla
nezaměstnanost 17 %).

Zdravotní systém

V roce 2001 byly přijaty nové zákony, které přinesly novou organizaci a
fungování zdravotního systému. Zdravotní systém v Dominikánské republice
je smíšený, je tvořen jak veřejnými tak soukromými a nestátními
institucemi. Zdravotnictví je řízeno ve třech úrovních – ústřední,
regionální a místní. O zdravotních záležitostech v zemi rozhoduje Národní
výbor pro zdraví, v rámci kterého funguje Ministerstvo zdravotnictví a
sociální péče (Ministerio de Salud Pública y Asistencia Social, SESPAS). V
roce 2001 byl také vytvořen Dominikánský systém sociálního zabezpečení
(Sistema Dominicano de Seguridad Social SDSS), který zajišťuje financování
zdravotní a sociální péče. Tento systém má na starosti pojištění obyvatel
v rámci zdravotnictví i sociálního zabezpečení. Pojištění zajišťují jak
státní, tak i soukromé instituce. SDSS zajišťuje obyvatelům zdravotní
pojištění (Seguro Familiar de Salud), důchodové pojištění (Seguro de
Vejez) a pojištění pracovních rizik (Riesgoz Laborales). Aby měli
obyvatelé přístup ke zdravotní péči, musí si pojištění platit v rámci
zmíněného systému.

Vzdělávací systém

Vzdělávací systém Dominikánské republiky je tvořen čtyřmi vzdělávacími
stupni – předškolní, základní, střední a vyšší. Předškolní vzdělávání
(Educación preprimaria) je pro děti od 2 do 6 let. Kromě posledního roku,
tedy pro děti od 5 let, je dobrovolné. Základní vzdělávání je již zcela
povinné a to pro žáky od 6 do 14 let. Základní povinná docházka trvá 8 let
a je rozdělena do dvou cyklů po čtyřech letech. Střední vzdělávání není
povinné, trvá 4 roky pro žáky od 14 do 18 let. První dva roky na střední
škole jsou společné, potom se žáci specializují a na poslední dva roky si
vybírají ze tří zaměření – obecné (akademické), technické nebo umělecké.
Vyšší vzdělávání je zajišťováno univerzitami a technickými
školami. Největší univerzitou v zemi je Univerzita v Santo Domingu
(Universidad Autonoma de Santo Domingo) se svými 8 fakultami. Je
považována za nejstarší univerzitu na západní polokouli. Studium na
univerzitě je 4 leté a je založeno na kreditovém systému. Pedagogické
obory jsou rozděleny podle jednotlivých stupňů vzdělávání a navíc
rozšířeny o speciální pedagogiku a vzdělávání dospělých.

Školy jsou jak státní, tak soukromé. Běžnější formou jsou ale školy
soukromé. Jelikož stát neinvestuje dostatek prostředků do vzdělání, státní
školy nezvládají poskytovat adekvátní vzdělávání. Státní školy jsou hlavně
ve venkovských oblastech, kde obyvatelé nemají prostředky na zaplacení
soukromých škol. Problémem v zemi zůstává nedostatek kvalifikovaných
učitelů. Do venkovských škol učitelé dojíždějí z velkých vzdáleností.

FIRMY

Založení a správa firem v Dominikánské republice

Dominikánská republika je vyhledávanou zemí pro zahraniční investice. Každý rok se rozhodne přesídlit nebo investovat do Dominikánské republiky několik tisíc nových investorů. Od těch nejmenších, co si zřizují malinkatou živnost až po velké mezinárodní institucionální investory. Nejlépe, jak ochráníte svou investici, nebo zahájíte svůj business v Dominikánské republice, je prostřednictvím založení vlastní firmy.
V Dominikánské republice existují 3 základní právní formy firem, které jsou SRL, EIRL a SA.
SRL – Sociedad de Responsabilidad Limitada (společnost s ručením omezeným)

Počet ředitelů: 1
Počet společníků/akcionářů: nejméně 2
Min. základní jmění: 100.000 peso (platí se daň ve výši 1 % ze základního jmění při registraci)
Požadavek na splacené jmění: ne, není
Sídlo v Dominikánské republice: ano, musí být
Audit: ne, Ano jen v případě, pokud firma má některou z licencí, například pro směnárny, úvěry, atd.
Počet dnů na registraci: cca 25 dnů
Akcionářem/společníkem může být právnická nebo fyzická osoba z jakékoliv země světa i bez trvalého pobytu v Dominikánské republice. Ředitelem musí být jen fyzická osoba, právnická osoba jako statutární orgán není povolena.

EIRL- Empresa Individual de Responsabilidad Limitada (soukromá společnost s ručením omezeným)

Počet ředitelů: 1
Počet společníků/akcionářů: 1 (ředitel a společník musí být jedna a ta samá osoba)
Min základní jmění: 50.000 peso (platí se daň ve výši 1 % ze základního jmění při registraci)
Požadavek na splacené jmění: ne, není
Sídlo v Dominikánské republice: ano, musí být
Audit: ne, Ano jen v případě, pokud firma má některou z licencí, například pro směnárny, úvěry, atd.
Počet dnů na registraci: cca 25 dnů
Akcionářem/společníkem/ředitelem musí být stejná fyzická osoba, která může být z jakékoliv země světa i bez trvalého pobytu v Dominikánské republice.

SA- Sociedad Anónima (akciová společnost)

Počet ředitelů: 3
Počet akcionářů: nejméně 2
Min základní jmění: 30.000.000 peso (platí se daň ve výši 1 % ze základního jmění při registraci)
Požadavek na splacené jmění: nejméně 10%
Sídlo v Dominikánské republice: ano, musí být
Audit: ano
Počet dnů na registraci: cca 45 dnů
Akcionářem/společníkem může být právnická nebo fyzická osoba z jakékoliv země světa i bez trvalého pobytu v Dominikánské republice. Ředitelem musí být jen fyzická osoba, právnická osoba jako statutární orgán není povolena.

Nejrozšířenější formou je nicméně společnost s ručením omezeným (SRL), kterou standardně registrujeme našim místním i zahraničním zákazníkům. Registrace firem v Dominikánské republice není jednoduchý proces a vyžaduje cca 3 týdny spojené s registrací. Několik registračních agentů má ale k dispozici i předregistrované firmy tzv. na skladě.
V Dominikánské republice například firma Companies House kromě vlastního založení firmy nabízí i celou řadu dalších doprovodných služeb jako:

  • Registrační sídlo na prestižní adrese v Santo Domingo – Naco
  • Sekretářské služby
  • Virtuální tel. a fax služby pro vaši firmu
  • Virtual Office
  • Profesionální správce firmy
  • Založení bankovních účtů
  • Vedení účetnictví
  • Vyřízení licence pro vaši firmu (banky, pojišťovny, směnárny, kasina, Zona Franca, atd.)
  • Atd.

Dominikánskou firmu je možné založit již od 700 USD.

IMIGRACE

Imigrační poradenství, trvalé pobyty a naturalizace

Dominikánská republika je jednou z nejoblíbenější turistických destinací světa, kdy celá řada návštěvníků si zemi natolik zamiluje, že se zde rozhodne bydlet, žít nebo investovat. Ať už se rozhodnete pro jakoukoliv možnost svého pobytu v Dominikánské republice, vždy by měl být legální se splněním všech požadavků na imigrační zákony Dominikánské republiky.

Pokud se rozhodnete trvale nebo přechodně žít v Dominikánské republice, případně požádat o naturalizaci, vždy budete potřebovat nejméně tyto dokumenty:

  • Váš stávající rodný list
  • Trestní rejstřík dosvědčující bezúhonnost
  • Platný cestovní pas

Rodný list a trestní rejstřík musí být apostilizovány nebo legalizovány na dominikánské ambasádě a úředně přeloženy do španělského jazyka.
Obecně je možné říci, že do 6 měsíců se stanete držitelem Dominikánského osobního průkazu (tzv. cedula) a za další dva roky se můžete ucházet o Dominikánské občanství formou naturalizace.
Imigrační balíček spojený se získáním povolení k pobytu a osobního průkazu (cedula) je již od 35.000 USD.

Pokud se chcete dozvědět více o Dominikánské republice, stáhněte si zdarma knihu o Investičním klimatu DR ve formátu PDF.

Napsat komentář