Definice Offshore služeb a daňových rájů

Jedna definice chápe Offshore služby jako oblast vně státu. Nic nemůže být dále od pravdy. Offshore
finanční transakce se neprovádějí na nějakém prámu plovoucím v jednom z oceánů nebo jiném
virtuálním světě. Naopak, Offshore finanční transakce jsou mnohokrát Onshore, neboť jsou čas od
času vytvořeny, organizovány, řízeny, rozhodovány a prováděny v tradičních finančních Onshore
centrech Londýna, New Yorku, Tokia, Frankfurtu nebo Sydney. A dále je potřeba si uvědomit, že
Offshore jsou reálně existující jurisdikce, mezinárodně uznávané a respektované. Označení Offshore
se používá i v mnoha významech, jako Offshore finance, Offshore investice, Offshore kapitál,
Offshore bankovnictví nebo Offshore ropné plošiny (ropné plošiny na otevřeném moři). Přesto se více
méně často presumuje, že se Offshore vztahuje téměř výhradně k financím nebo k bankovnictví. Toto
není správné a aby to bylo ještě složitější, označení Offshore se spojuje rovněž se soukromým
privátním bankovnictvím, ochranou majetku a správou trustů. Nicméně Offshore finanční trh je
užitečným výchozím bodem, na kterém budeme moci definovat statut Offshore služeb.

Finanční odborníci naříkají, že neexistuje žádná přesná definice Offshore finančních obchodů.
Neexistuje žádná všeobecně přijatá definice Offshore finančních obchodů a Offshore bankovnictví, ale
nedostatek přijatelných definicí Offshore financí možná není ani tak vinou nedbalého užití jazyka,
jako spíše informací o tomto fenoménu. Důvod je docela jednoduchý, neexistují žádné jasné hranice
Offshore financí, protože není žádná specializovaná forma Offshore finančních aktivit, která by tento
fenomén definovala. Existující hranice jsou relativní a nestálé, vymezují postavení diferenciace v
oblasti regulace státu mezi Onshore, což můžeme považovat za regulované a zdaňující oblasti, nebo
sektory a Offshore, kde se některé regulace a zdanění neuplatňují, nebo jsou výrazně sníženy. Offshore
se proto týká specializované formy oblasti regulace, ve které se transakce uskutečňují, nebo jí
v určitém stádiu prochází. Offshore finance jsou v podstatě právním záměrem, když banka se sídlem v
jednom státě navýší fondy v jiném státě a pak půjčí tyto peníze zákazníkům ve třetím státě, místo aby
je použila doma, je tak banka zapojena do Offshore finančních aktivit. Tyto transakce jsou nejen
osvobozeny od regulace státu, ve kterém banka sídlí, ale nejsou vystaveny vůbec žádným závazným
regulacím. Offshore peněžní obchod se může vytvořit, jestliže účetní výkazy mezi cizími státy jsou
prováděny odděleně od domácích výkazů peněžních a kapitálových transakcí. Offshore finančnictví
je tedy nedílnou kategorií mezinárodního bankovnictví a rovněž i tímto mezinárodním bankovnictvím
plně respektováno.

Čilý obchod s dolary existuje v Evropě od konce druhé světové války. Vlastní Eurodolarový trh se
údajně objevil v roce 1958. Lze slyšet argument, že kvůli krizi v Suezském průplavu a následné
poptávce po libře, britská vláda uvalila embargo na šterlinkové pohledávky na země provozující
transakce s třetí stranou v šterlinkové oblasti a navíc zvýšila diskontní sazbu na 7 procent. Jako odezvu
začaly britské banky aktivně požadovat dolarové vklady pro použití v obchodních úvěrech. Tyto
transakce v dolarech pak nepodléhaly pravidlům kursu měny, pravidlům rezerv či jiným pravidlům
uplatňovaného v Britském království.
V roce1963 byl trh půjček doplněn Eurodolarovým bondovým trhem, který netvoří obligace vydané
subjektem práva cenných papírů, ale mezinárodním bankovním syndikátem. Jak se Eurodolarové
bankovnictví vyvíjelo a rozšiřovalo, stalo se obtížnějším přesně vymezit jeho parametry. V reakci na
tento empirický rozvoj se objevily dvě základní stanoviska.
Jedna myšlenková teze, zastává názor, že mezinárodní trh se natolik integroval, že oddělit přesně
definovaný Eurodolarový trh není ani možné ani užitečné. Širší a více užitečná je koncepce
celkového mezinárodního bankovnictví, kdy některá část je předmětem regulace (Onshore), ale značná
a rostoucí část regulaci nepodléhá (Offshore).
Druhá myšlenková teze zastává nahrazení termínu Eurodolarového trhu za Offshore finance.
Rozlišení mezi Offshore a Onshore financemi je proto spíše konceptuální než empirické. Onshore
finance jsou tvořeny těmi finančními transakcemi, kterých se týkají veškeré domácí regulace. Onshore
naopak definuje Offshore jako systém tvořený finančními činnostmi, které se uskutečňují ve
specialisovaných oblastech regulace. Zatímco Offshore finance určují oblast regulace, ve které se
uskutečňují určité finanční transakce, není fyzicky oddělen od Onshore.
Offshore finance se proto možná někdy považují za fiktivní nebo pouze jakýsi právní prostor.
Offshore finanční trh funguje v odlišných finančních centrech, ze kterých jsou pouze daňová útočiště
mylně definována jako Offshore centra. Jsou to prvořadá finanční centra pro mezinárodní soukromé a
institucionální zákazníky. Londýn, New York, Frankfurt a Tokio, které působí jako mezinárodní
finanční zprostředkovatelé pro své obchodní regiony, či pokladní centra jako Bahamy nebo
Kajmanské Ostrovy, které využívají mezinárodní banky jako místa pro ,,výhodnou registraci,, aby
registrovaly jak Eurodolarové vklady, tak i mezinárodní půjčky. Kapitálová centra jako Singapur,
Hong Kong nebo Panama, která hrají úlohu finančních zprostředkovatelů, odvádějící Offshore fondy
do svých vlastních trhů směrem k místnímu použití, nebo finanční centra jako Bahrajn, Arabské
Emiráty, které se v první řadě zabývá vnějším finančním zprostředkováním.

Taková hierarchie je dokladem stupně specializace a vzájemné závislosti mezi Offshore centry a
Onshore jurisdikcemi. V tomto smyslu sám systém státu poskytuje materiální a zákonnou
infrastrukturu Offshore finančnictví. Soukromé bankovnictví se na Offshore financích významnou
měrou podílí. Soukromé bankovnictví se vyvinulo v počátečních letech dvacátého století ve službě
starých aristokratických peněz, kdy aristokracie dávala svým osobním bankéřům úkol uložit bezpečně
jejich peníze. To se vyvinulo ve značné specializované průmyslové odvětví, které se později začalo
nazývat jako soukromé nebo firemní privátní bankovnictví (Private Banking).
Podle kvalifikovaných odhadů si manažeři Offshore fondů pracující v oblasti privátního bankovnictví,
odhadem účtují za své služby mezi 5 až 5,5 miliardami dolarů jen na poplatcích ročně. Soukromé
bankovnictví rozšířilo možnosti využití daňových rájů jako Kajmanských ostrovů, Lichtenštejnska,
Cookových ostrovů a Baham. Jestliže jsou Offshore finanční centra v podstatě právními enklávami,
pak je možno argumentovat, že vývozní zóny, speciální ekonomické zóny a centra volného obchodu,
jsou výrobním ekvivalentem Offshore financí.

Zcela nový svět se v oblasti Offshore otevřel nástupem internetu. Již existují virtuální Offshore kasina
provozovaná zeměmi jako Kostarika, Antigua nebo Anjouan (Komory). Bermudy jsou centrem pro
Offshore zúčtování plateb v oblasti eCommerce a Černá Hora (Montenegro) se stala novým centrem
pro internetové bankovnictví. Další odvětví, které zaznamenalo značný rozmach v rámci internetu jsou
telekomunikace a poskytování audiotextových služeb, zaměřených především na erotické telefonní
linky v Guyaně, Surinamu, Tuvalu a Niue. Komorské ostrovy se stali průkopníkem globálních
telekomunikačních služeb, které nabízí mezinárodní komunitě Toll Free telefonní a faxová čísla.
Nejvýznamnějším ukazatelem je zde rozvoj on-line maloobchodu, který se účinně vyhýbá jak zdanění,
tak i jakékoliv standardní státní regulaci. Offshore je tedy významným symbolem, i když ne
centrálního rozvoje v oblasti globalizace, můžeme však říci , že se doposud manifestuje ve třech
formách:

1. Offshore může mít vizuální formu a to jako teritoriální enkláva, kde domovský stát využívá své
svrchované právo a určuje zákony, které omezují regulace a poplatky na specifické právní formy
společností, nebo aktivit. Klasickými jurisdikcemi je Niue, Samoa, Vanuatu, Montserrat,
Kajmanské ostrovy, atd.
2. Offshore může rovněž nabývat čistě právní či virtuální podstaty, jako je tomu v některých
Onshore jurisdikcích, které nad rámec svých zákonů, přijmou Offshore legislativu (Tunisko,
Island, Singapur, Namibie, atd.) Offshore služby v takových případech podléhají pouze
minimálním zásahům ze strany státu, i přestože tento stát je jinak Onshore.
3. Offshore může nabývat formy specializovaných systémů práv a omezení, které jsou zaměřeny na
specifické sektory ekonomiky. Mezi klasické jurisdikce této formy je USA (Montana), kde je
možné registrovat Offshore banky, nebo Filipíny či Taiwan.

Offshore se sestává z řady právních domén, které vymezují rozdílnou intenzitu, se kterou státy určují
regulace, včetně samotného zdaňování. Offshore není nezbytně odlišný od Onshore, vzhledem k
svému umístění, protože definuje území nebo oblast aktivit, ve kterých se státy zříkají určitých či
veškerých svých práv na regulaci a zdaňování. V tomto smyslu, Offshore signalizuje značnou trhlinu
ve státním systému a to konkrétně rozdvojení (bifurkaci) právní suverenity na dvě na sobě závislé
oblasti.

Daňové ráje, Offshore služby a mezinárodní kapitál

V rámci mezinárodního obchodu se předpokládá, že mezinárodní společnosti jsou situovány v jedné
zemi domovské, která je základnou pro expanzi do zemí hostitelských. V důsledku toho, jsou
společnosti nuceny komunikovat s minimálně dvěma odlišnými systémy regulací. Internacionalizací a
globalizací ekonomických aktivit dochází sice k rozšíření interakce mezi regulačními režimy
zúčastněných států, není však samozřejmostí, že komunikace zdárně proběhne mezi všemi
zúčastněnými stranami. Tedy, že stát A a stát B akceptují vzájemně své regulační požadavky v
oblastech účetnictví, pojištění, devizového trhu a daňového systému, ale stát C již nemusí podobná
pravidla akceptovat.
Z výše uvedeného tedy vyplývá , že rozmanitost a rozdílnost regulačních režimů v jednotlivých
zemích vytváří problémy a znesnadňuje práci managementu při financování mezinárodních transakcí.
Nástup Offshore efektivně změnil způsob, kterým společnosti uskutečňují své operace na světovém
trhu. Společnosti se stále více začleňují v Offshore centrech s mnohem jednoduššími nebo nulovými
regulačními podmínkami, a vytváří si tak možnost zasahovat při vytváření regulací v Onshore
kdykoliv potřebují. Offshore tedy vytváří nejen možnosti pro optimalizaci daňových systémů, ale
rovněž také ulehčují po správní a administrativní stránce, celosvětové operace. Toto vysvětluje
prudký růst investic holdingových či řídících společností v Offshore centrech. Podpůrná Offshore
centra jsou často zřizována zvláště jako odbytiště pro společnosti , které fakturují zboží z jedné země
do druhé. Eventuálně, společnosti byly začleněny, jako pomocné v zájmu zahraničních mateřských
společnosti pro zvláštní úkoly. Podobně filmový, nahrávací a nakladatelský průmysl má možnost
využít autorská a licenční práva či patenty formou licencováním od Offshore společnosti, na kterou
jsou tyto práva převedena (využívá se hojně například Kypr, Labuan, Holandské Antily, atd). Zde se
zaobíráme především Offshore bankovnictvím, a tak se dále budeme věnovat pouze
formacím Offshore bank a navazující problematiky, kterou jako Offshore bankéř budete potřebovat
znát, pro úspěšné založení a správu soukromé Offshore mezinárodní banky.

Jak již bylo uvedeno, Offshore nabízí mnoho výhod a není jisté, zda se moderní mezinárodní
ekonomika může bez Offshore finančních služeb obejít. To je jeden důvod proč hlavní obchodující
země podporují rozvoj Offshore finančnictví i přestože sami jsou Onshore. Offshore ve svém
důsledku znamená rozvoj i Onshore sektoru služeb, neboť oba sektory nemohou jeden bez druhého
existovat. Dnes téměř 80 procent mezinárodních bankovních transakcí se koná v rámci Offshore trhu.
Kvůli redukovaným nákladům, konkurence v Offshore finančním trhu hrála velkou roli v liberalizaci
tuzemských trhů. Offshore obchod byl tak úspěšný, že dokonce vymohl značnou restrukturalizaci i v
oblasti Onshore.
Často se diskutuje o vlivu Offshore finančních trhů na rozšíření výběru společností k obchodu s
půjčkami v jehož důsledku došlo ke snížení nákladů na půjčky až na základní úroveň úrokových
sazeb. Protože náklady klesly, společnosti si mohou půjčovat na jakémkoliv finančním trhu, který je
nejvíce vhodný pro ně a směnit zisk v měně, v které potřebují investovat. Aby se toto stalo , pak se
musely stát tři věci. Za prvé, rozdíl mezi Offshore a Onshore úrokovými sazbami by musel klesnout na
zanedbatelný stupeň, jak to například naznačoval trend od 80 let. Za druhé, jestliže kapitál byl plně
pohyblivý, pak by měl plynout ze zemí s nízkými reálnými úrokovými sazbami k zemím, které mají
vysoké reálné úrokové sazby, do doby, než se rozdíl mezi nimi vyrovná. Tento stav však nenastal,
neboť v jednotlivých zemích nejsou shodná investiční rizika. Za třetí, jestliže by kapitál byl absolutně
pohyblivý, neexistoval by žádný důvod pro spojení mezi tuzemskými úsporami a investicemi, finance
by proudily ze země s vysokými úsporami do země s nejlepšími investičními příležitostmi, případně
nejvyššími úrokovými mírami. Nejvíce úspor je však stále ještě investováno v zemi jejich původu.
Většina ekonomů se nicméně shoduje, že plně funkční celosvětový peněžní trh se již rozběhl a že
Offshore finanční trhy jsou stále více dominující nad světem mezinárodních financí.

Offshore služby, daňové ráje a soutěž mezi jurisdikcemi

Offshore je politický příkaz presentovaný pod záminkou právní úmluvy. Ale jak k tomu došlo? V této
části se pojednává o procesu, kterým byly Offshore finance vytvořeny. Jsou tři cesty, jak vznikla
jednotlivá Offshore finanční centra:

1. Samovolně – jsou to Offshore centra, jako Spojené Království nebo Hong Kong
2. Regulovaně – mezi které patří legislativní pobídky, které dali v Onshore jurisdikcích možnost
vzniknout Offshore jednotkám (např. International Banking Facilities nebo International
Banking Units), jako například v New Yorku , Tokiu a Taiwanu
3. Přijetím speciálních legislativ a zákonů – jenž umožňují registrace a formace celé škály
Offshore právních forem společností. Ty jsou v současné době tvořeny přibližně 100 státy,
které nazýváme jako Offshore finanční centra.

Offshore finanční centrum v Londýně se nazývá samovolné, protože údajně vzniklo náhodně.
Postavení Londýna v centru Offshore peněžního trhu můžeme sledovat zpětně do období pokusů
britských vlád obnovit po II. světové válce Londýn jako centrum celosvětových finančních aktivit.
Podle zákona o devizových kontrolách z r.1947 bylo povoleno některým britským bankám obchodovat
ve valutách. V prosinci 1951 byl v Londýně otevřen zahraniční finanční a bankovní trh. Kvůli
zhoršující se obchodní bilanci byla v září 1957 uložena úvěrová omezení, která se převážně sestávala
ze zákazu financování v šterlincích (GBP). Nové možnosti, které Londýn nabízel, vyvolaly zájem
mezi dalšími centrálními bankami a vládními institucemi a následovalo období progresivního uvolnění
devizové kontroly, vrcholící v r.1979 přijetím zákona o bankách Spojeného království, prvním
zákonem vlády M. Thatcherové, který odstranil veškerá rozlišení mezi Offshore a Onshore finančními
trhy. Od té doby je Londýn považován i za Offshore finanční trh, pokud se na něj budeme dívat očima
zahraničního investora.
New York jako mezinárodní bankovní centrum vzniklo koncem roku 1970 jako následek
dlouhotrvajícího a složitého sporu mezi americkou státní pokladnou (US Treasury), švýcarskou
vládou a řadou karibských daňových rájů (v té době hlavně Bahamy, Kajmanské ostrovy, Montserrat,
Panenské ostrovy a Grenada). S aktivní podporou bankovního společenství New Yorku, došla
americká státní pokladna k závěru, že spíše, než aby odrážely útok Offshore finančních center, mohou
USA vytvářet zisk, pokud budou podporovat svá vlastní Offshore centra. Tento odvážný, nicméně
logický závěr vyvrcholil počátkem roku 1970 založením Offshore finančního a bankovního trhu
v New Yorku, kde se mohly etablovat zahraniční banky jako tzv. International Banking Facilities
(IBF).
Vytvoření Offshore v New Yorku, podnítilo vytvoření podobného statutu pro zahraniční banky
v Tokiu a tak se Offshore více rozšířil i v samotných Onshore jurisdikcích. Souběžně s těmito
globálními ekonomickými změnami, se rovněž statut řady Offshore finančních center a daňových rájů
přirozeně dále rozvíjel.
Evropské státy se vydaly směrem, který je dovedl k nebývalému zvýšení daní a regulací a střetly se
s konzervativnějším Švýcarskem, které se odmítlo přizpůsobit. Švýcarský bankovní systém si získával
cizince dvěma modifikacemi švýcarského bankovního zákona. První modifikací byl zákon o
bankovním tajemství, kdy bylo bankovní tajemství chráněno trestním právem. Prozrazení jakékoliv
informace týkající se zákazníkovy identity, včetně informace pro vlastní vládu pracovníkem banky se
stalo trestným činem. Druhá modifikace zavedla, že se zákon vztahoval i na cizí státní příslušníky,
kteří nebyli residenty nebo občany Švýcarska. Tady byl začátek moderního daňového ráje. Silné
zákony o bankovním tajemství brzy převzaly další tradiční finanční Offshore centra jako Bejrút
(Libanon), Bahamy, Lichtenštejnsko a Montevideo (Uruguay). Peníze lidí, kteří z nějakého důvodu
hledali, jak se vyhnout kontrole v jejich vlastní zemi, si našly svou cestu do těchto finančních center a
ukládaly se zde jako deposita. Zatímco Švýcaři vytvořili číslovaný anonymní účet, který znamenal, že
pouze jeden nebo dva úředníci v bance znají totožnost vlastníka (který může být odlišný od posledního
uživatele – benefitora), například Lucembursko posunulo princip anonymity o krok dále, a povolil
pouze jednomu bankovnímu úředníkovi znát totožnost vlastníka číslovaného účtu. V Rakousku byl princip
doveden až do jeho logického konce, kdy byli povoleny anonymní spořící knížky na doručitele. Podle
dříve platného rakouského práva nepotřeboval nikdo z bankovních úředníků znát totožnost vlastníka
anonymního účtu, ten se prokazoval pouze spořící knížkou a heslem. V dnešní době ovšem tyto
jurisdikce upustily od striktně dodržované anonymity a naopak požadují až přespříliš mnoho
informací, které jednoznačně ohrožují finanční soukromí jednotlivce. Offshore kapitál se tak začal
zcela logicky přesouvat do jiných, liberálnějších jurisdikcí.

Jednotlivé jurisdikce si tak začali silně konkurovat, neboť výše Offshore kapitálu je v dnešní době
enormní. Je potřeba připomenout, že okolo 2/3 likvidního celosvětového kapitálu pochází nebo se čas
od času přesunulo přes některé z Offshore finančních center.
Není se tedy čemu divit, když Švýcaři nebo Rakušané upustili od anonymních číslovaných účtů, že se
nalezlo ihned několik jurisdikcí, které pomyslnou štafetu diskrétnosti ihned převzali (Montenergo).
V druhé polovině 90 let se takto definovala například Karibská destinace Antigua (Antigua a
Barbuda), kde bylo registrováno na několik desítek Offshore bank s platnou mezinárodní licencí.
Banky na Antigue začaly poskytovat moderní, konkurence schopné bankovní služby, včetně služeb
korespondenčního bankovnictví pro zahraniční banky. K nabídce většiny bank patřily i anonymní
spořící nebo běžné účty na doručitele, které mohly být ovládány přes internet z jakéhokoliv místa na
světě.
Reakce na sebe nedala dlouho čekat a tak se Antigua stala terčem silné kritiky, která definovala
Offshore bankovnictví na Antigue jako ,, anarchii bankovnictví,,. Vláda USA dokonce pohrozila
blokací aktiv bank registrovaných na Antigue, které znějí na USD. Pod tíhou mezinárodního tlaku,
který ovšem přispěl především jiným Karibským jurisdikcím, bylo zrušeno několik bankovních licencí
a navrhnuty změny. Ty se týkaly především zavedení bankovních mezinárodních standardů a uvedení
do praxe pravidla ,, poznej svého klienta –KYC,,. A kam že se přesunuly anonymní číselné účty? Jen do jiné
jurisdikce, na Grenadu, Palau a Anjouan.
V dnešní době jsou tyto a další země předními finančními centry dané lokality, oplývají diskrétností,
anonymitou, excelentními finančními službami a stovkami tisíc daňově zvýhodněných firem, které
využili danou zemi pro snadné a laciné založení.

Pokud se na charakteristiku zemí, které jsou označovány jako „daňové ráje“ podíváme zblízka,
zjistíme, že řada z nich má často několik společných znaků a rysů:

  • vesměs patřily k britským koloniím a zámořským državám
  • právní řád a jurisdikce vychází z dobře čitelného anglosaského práva
  • často se jedná o ostrovní země a ekonomiky
  • mají vynikající úroveň infrastruktury
  • mají vynikající úroveň bankovnictví a absence devizových omezení
  • liberální podnikatelské a právní klima s minimem zásahů ze strany úřadů
  • kladou důraz na zachování diskrétnosti a anonymity
  • jsou lokalizovány v blízkosti velkého trhu (například Gibraltar a Normandské ostrovy v Evropě,
  • Karibské lokality vůči Americe nebo Singapur, Labuan a Hong Kong vůči Japonsku, atd.).
  • počet obyvatel v drtivé většině nepřesahuje 600.000 občanů

Dynamika Offshore průmyslu se odráží i na atraktivnosti řady Offshore lokalit (tedy daňových rájů),
které neustále liberalizují a modernizují svůj systém, snižují řadu poplatků a neustále budují svou již
silně a kvalitně rozvinutou infrastrukturu, aby právě jejich země, byla co možná nejatraktivnější pro co
největší množství investorů, kteří se rozhodnou pro danou zemi a jurisdikci.
Snižováním zakladatelských poplatků se stali v dnešní době Offshore centra atraktivní a přístupné i
pro řadu menších podnikatelů, kteří zcela logicky začali pro svou expanzi budovat struktury i mimo
svou domácí jurisdikci.
Řada zemí se nesnaží specializovat na určité druhy finančních aktivit a tak o zemích jako Britské
Panenské ostrovy, Mauritius či Seychely můžeme hovořit jako o standardních jurisdikcích, kde se
nejvíce formují běžné Offshore společnosti pro mezinárodní obchod, konzultace a investice.
Takovým klasickým univerzálním místem pro formaci Offshore společnosti jsou již výše uvedené
Britské Panenské ostrovy, kde je registrováno přes 200.000 Offshore firem.
Mezi lokality, které se naopak vydaly na cestu preference určitých obchodních aktivit, může posloužit
několik čistě ilustrativních případů:

  • Libérie, Madeira, Panama, jsou nejčastěji využívány pro formaci rejdařských společností a registraci lodí a jachet;
  • Ostrovy Jersey, Guernsey a Alderney (Normandské ostrovy) jsou oblíbené pro zakládaní investičních společností;
  • Lucembursko je domovem investičních fondů;
  • Bermudy získali respekt jako domov pro téměř 3.000 mezinárodních pojišťoven;
  • Kypr těží z velkého množství uzavřených a ratifikovaných smluv o zamezení dvojího zdanění (existuje i s ČR) a dává tak řadě právnickým subjektům možnost těžit z výhod plynoucích z těchto smluv v oblasti mezinárodního obchodu;
  • Kajmanské ostrovy jsou významným finančním centrem, kde naleznete více jak 600 bank, trustů a pojišťoven;
  • Lichtenštejnsko je významným finančním centrem, kde se etablovaly nadace a zahraniční podniky;
  • Kostarika, Mwali a Anjouan jsou domovem většiny existujících on-line kasin, které provozují své služby přes Internet;
  • Holandsko je kolébkou holdingových společností mezinárodních korporací;
  • Kiribati, Belize a Grenada jsou země, které udělily své občanství pro několik tisíc zahraničních investorů na základě přijatých ekonomických imigračních programů;
  • Republika Nauru, malá ostrovní zemička uprostřed Pacifiku s 10.000 obyvateli, preferuje zakládání interních bankovních subjektů za výhodných podmínek, kde je v současné době na 600 aktivních
  • Offshore bank a několik desítek trustů a pojišťoven spravující mnohamiliardová aktiva bankovní licencí. Řada bank se specializuje na internetové bankovnictví;
  • Ostrov Norfolk (Norfolk Island) jako jedinou Offshore legislativu přijal registraci a licencování internetových loterií, kasin a sázkových společností;
  • Více jak 80 % korporací kotovaných na NYSE má domicil v Delaware, nebo je odsud řízena.

Takto bychom mohli vyjmenovat ještě několik desítek dalších zemí, které jsou specificky v hojné míře
využívány pro konkrétní a specifické obchodní, finanční nebo investiční aktivity.
Jaká je v obecné rovině výhoda Offshore společností před společnostmi z Onshore lokalit?

  • ve většině zemí nemusí nelicencované Offshore společnosti vést účetnictví
  • ve většině zemí nemusí rovněž předkládat auditované roční bilance a uzávěrky
  • absence daní, včetně daně z převodu, kapitálu, kolkovného, z přidané hodnoty, atd.
  • procentuální daně nahrazující paušální daně a poplatky
  • anonymita a diskrétnost ze strany úřadů
  • neveřejné registry firem (rejstříky firem, OR)
  • liberální jurisdikce a legislativa
  • minimální či žádná devizová omezení
  • žádná nebo minimální restrikce spojená s repatriací kapitálu
  • vysoká ochrana aktiv
  • nízké provozní náklady
  • není potřeba splácet základní jmění, nebo jen jeho nevýznamnou část
  • údaje o ředitelích a akcionářích jsou veřejnosti nepřístupné
  • možnost vystavení akcií na doručitele
  • atd.

V současné době existuje přibližně 100 lokalit, které nabízejí jistý druh daňových úlev pro specifickou
právní formu společnosti, na kterou se často vztahuje jiný daňový režim, než na místní rezidentní
společnosti, ke kterým je nutné připočíst i všech 50 Federálních států USA, které nabízejí daňové
osvobození pro společnosti s ručením omezeným (Limited Liability Company), jenž jsou drženy a
spravovány cizinci.
Jako klasický příklad rozdílu aplikace Offshore může posloužit Karibský ostrovní stát Grenada, který
je jedním z nejjižnějších Karibských ostrovů, téměř u pobřeží Venezuely.
Společnosti registrované jako International Business Companies / IBC /, tedy Mezinárodní obchodní
společnosti (rozuměj Offshore společnosti), nepodléhají jinak aplikované dani ve výši 30 %, ale
umožňují její nahrazení daní paušální, která je ve výši 250 USD ročně, aniž by bylo přihlíženo, jaký
společnost měla zisk nebo obrat. Tím, že na Mezinárodní obchodní společnost je vládou Grenady
aplikována paušální daň, nevyžadují úřady vedení účetnictví.
Naopak běžná grenadská rezidentní společnost, podléhá dani ve výši 30 % ze svých příjmů
vytvořených na Grenadě a musí vést účetnictví.

V každé jurisdikci, kde je možné založit Offshore společnost, se tato forma daňově zvýhodněné
společnosti jmenuje rozdílně. Můžeme se tak setkat se společnostmi označovanými jako NONRESIDENT
(nerezidentní), OFFSHORE COMPANY (Offshore společnost), INTERNATIONAL
COMPANY (Mezinárodní společnost), INTERNATIONAL BUSINESS COMPANY (Mezinárodní
obchodní společnost), EXEMPT COMPANY ( Společnost s výjimkou) či pod jinou zkratkou
vyznačující právní formu společnosti či její výjimkou, která velice často vystihuje název legislativy,
podle které se příslušná forma společnosti v dané zemi formuje.

Hlavní rozdíl mezi Offshore a běžnou rezidentní společností je především v jasném rozdělení původu
příjmu společnosti a omezení, kde (a s kým) může společnost provádět své obchodní aktivity,
případně kým může být ovládána a vlastněna.

Pokud celou problematiku zjednodušíme, pak společnost s ručením omezeným (LLC), registrovaná a
ovládána cizinci, například v americkém federálním státe Delaware, nepodléhá žádné z forem daní,
jimiž jsou standardně zatěžovány společnosti v USA. Podmínkou ovšem je skutečnost, že příjmy
společnosti musí být vytvořeny mimo území USA. Pokud by společnost měla část svých příjmů
vytvořených v USA, podléhala by dani, i přestože je vlastněna cizinci.
Řada zemí neumožňuje, aby mezi sebou podnikaly běžné místní rezidentní společnosti a Offshore
společnosti. Jako ilustrativní příklad mohou posloužit bahamské společnosti. Místní domácí rezidenční
společnost nesmí obchodovat nebo vlastnit daňově zvýhodněné Offshore společnosti registrované na
Bahamách. Výjimka se týká pouze společností, které pro daňově zvýhodněné Offshore společnosti
provádějí servis místních zástupců, pronajímají sídlo společnosti na Bahamách, atd. (tzv. Company
Management ).
Pokud shrneme stěžejní rozdíl mezi rezidentními a nerezidentními Offshore společnostmi pak rozdíl je možný definovat následovně:

Rezidentní (Onshore) společnosti
místní (domácí) společnost mající obchodní aktivity v místě registrace, jejichž zisk je vytvářen
z obchodních aktivit v zemi registrace, jako například hotel, restaurace, půjčovna aut, servis, advokátní
kancelář, distribuční společnost, atd.
Řada zemí ale umožňuje pro tento typ společnosti daňové prázdniny, pokud podnikají v preferované
oblasti služeb.

Nerezidentní (Offshore) společnosti
zahraniční společnosti vlastněné cizinci bez trvalého pobytu v zemi registrace společnosti, které jsou
v dané zemi registrovány jen pro vlastní registraci. Obchodní aktivity jsou prováděny ze země
registrace či mimo ni, při dodržení podmínky, že příjmy musí pocházet mimo území registrace
společnosti. Ve většině případů nesmí obchodovat s rezidentními společnostmi, až na výjimky
definované příslušným zákonem.

Z výše uvedených 100 lokalit (plus 50 Federálních Států USA), které nabízejí daňově zvýhodněné
společnosti, nebo po určitou dobu daňové prázdniny, se jen některé dají použít pro formaci Offshore
společnosti nebo Offshore banky. Nejvíce se využívají pro formaci daňově zvýhodněných společností
tyto lokality:

EVROPA
Gibraltar, Jersey, Guernsey, Alderney, Sark, Andorra, Belgie, Holandsko, Island, Irsko, Ostrov Man,
Lichtenštejnsko, Lucembursko, Švýcarsko, Monako, Malta, Kypr, Madeira, Kanárské ostrovy, Černá
Hora (Montenegro), Dánsko, Korsika, Azory, Portugalsko, Severní Kypr, Maďarsko. O daňově
zvýhodněných společnostech se hovoří i v případě Španělských enkláv v severní Africe, kterými je
Ceuta nebo Melilla.

ASIE
Labuan, Hong Kong, Singapur, Filipíny, Východní Timor, Ingušsko, Libanon, Omán, Izrael, Bahrajn,
Brunej, Arabské Emiráty, Maledivy a Srí Lanka.

AFRIKA
Libérie, Mauritius, Seychely, Jižní Afrika, Ostrov Zanzibar (Tanzanie), Mosambik, Anjouan
(Komory), Mwali (Komory), Botswana, Namibie, Zimbabwe, Namibie, Džibutsko, Rovníková
Guinea, Malawi, Mayotte, Réunion Kapverdy a Svatá Helena a dependence.

STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA
Belize, Kostarika, Panama, Honduras a Uruguay

SEVERNÍ AMERIKA
Řada Federálních států USA, jako Aljaška, Utah, Montana, Wyoming, Texas, Nevada, Delaware,
Idaho, atd. Dále Kanada a ostrovy St.Pierre a Miquelon.

KARIBIK
Bermudy, Bahamy, Britské Panenské ostrovy, St. Kitts, Nevis, Turks & Caicos, Aruba, Holandské
Antily (ostrovy Saba, Statia, Curacao, St. Maarten a Bonaire), Grenada, Antigua & Barbuda, Anquilla,
Kajmanské ostrovy, St. Vincent & Grenadiny, St. Lucia, Dominika, Barbados, Americké Panenské
ostrovy, Portoriko, Montserrat, Dominikánská Republika a St. Barth (Saint Barthelémy).

OCEÁNIE
Samoa, Cookovy ostrovy, Niue, Americká Samoa, Nauru, Šalomounovy ostrovy, Marshallovy
ostrovy, Vanuatu, Tuvalu, Tonga, Tokelau, Pitcairnovy ostrovy, Kiribati, Fidži, Ostrovy Wallis a
Futuna, Guam, Severní Mariány, Federální Státy Mikronésie, Palau a Ostrov Norfolk nebo Nový
Zéland.

Nejméně několik dalších desítek zemí nabízí pro zahraniční investory tzv. daňové prázdniny, pokud se
rozhodnou pro vládou preferovanou obchodní činnost. Nicméně tyto lokality nejsou předmětem
formace Offshore společností a tak se o těchto zemích nebudeme obsáhleji vyjadřovat. Jsou vhodné
spíše pro přítomnost bezcelních zón, které se využívají při exportu, reexportu či importu řady komodit,
nebo pro existenci daňových a investičních pobídek, kterými se vlády často rozvojových zemí snaží na
svou půdu přilákat zájem zahraničních investorů.

Jaké předpoklady by měla splňovat v obecné rovině nejideálnější Offshore jurisdikce pro formaci
Offshore společnosti?
Nejméně několik z níže uvedených aspektů by mělo hrát roli při akceptaci jurisdikce pro formaci
společnosti:

  • jednoduchá a snadná dostupnost společností
  • nízké provozní náklady a náklady na založení společnosti
  • daňové zatížení 0% maximálně však do 6 % ze zisku
  • možnost vydání autorizovaného kapitálu společnosti bez nutnosti jeho plného splacení
  • žádná nebo minimální devizová omezení
  • ředitelem nebo akcionářem může být jiný právnický subjekt
  • snadno dostupné kvalitní bankovní služby
  • minimální redukce a zásahy ze strany místních úřadů
  • maximální ochrana aktiv a diskrétnost ze strany úřadů
  • možnost vydání akcií na doručitele
  • formovaná společnost nemusí vést účetnictví
  • vyřízení formalit se založením společnosti bez nutnosti osobní přítomnosti v místě registrace
  • snadná ovladatelnost společnosti i z území mimo zemi registrace
  • valné hromady se mohou konat kdekoliv na světě
  • čitelnost legislativy a jasný výklad práva
  • ekonomická stabilita země a regionu

Takto podobně by tedy měla ve velmi obecné rovině vypadat ideální Offshore jurisdikce, kde se
rozhodnete přistoupit k formaci Offshore společnosti. Neznamená to ovšem, že jurisdikce, která není
přesně definována v těchto základných bodech, že by nestála za využití, nebo že by měla být
v jakémkoliv důsledku méně atraktivní. Opak je někdy pravdou.
Neznamená to rovněž, že země, ve kterých je nutné vést účetnictví, nebo které po investorovi požadují
platit přijatelnou či nízkou daň ze zisku, nejsou automaticky vhodné pro mezinárodní daňové
plánování. Často se právě takto formovaná společnost i přes „zjevné“ nevýhody stává nejideálnějším
nástrojem pro optimalizaci daňového zatížení, například pro velké množství smluv o zamezení dvojího
zdanění, které má daná země ratifikované s řadou třetích lokalit (jako například Kypr, Švýcarsko,
Lucembursko, Británie, Holandsko, Maďarsko, Island, USA, atd.).
Osobně se přiznávám, že já osobně preferuji ,,Offshore klasiku,, tedy společnosti plně Offshore (viz
předchozí ideální požadavky), kterých jsem za více jak 10 let činnosti v Offshore službách, založil pro
své klienty, více jak 6.000
Proto nestačí jen založit společnost v libovolné jurisdikci, ale nejdříve je potřeba uvědomit si, co vše
od takto formované společnosti očekáváte, jaké požadavky má splňovat a v jakém statutu chcete být
vůči společnosti.
V obecné rovině je potřeba si uvědomit:

  • zdali chcete těžit z výhod plynoucích z uzavřených smluv o dvojím zdanění
  • zdali chcete těžit z diskrétnosti a anonymity
  • zdali země má být dostupná význačnému trhu
  • zdali chcete splatit základní jmění společnosti či nikoliv
  • jaké maximální či optimální náklady na formaci a provoz společnosti si můžete dovolit
  • s jakými zeměmi a lokalitami plánujete obchodovat se svou Offshore společností
  • jak významná aktiva má společnost spravovat
  • jak dalece se chcete ,,starat,, o společnost
  • jakou právní formu společnosti budete chtít formovat
  • počet akcionářů (řada zemí má omezen maximální počet akcionářů)
  • atd.

Protože problematiky neznalý investor si jen s velkým problémem může sám vybrat optimální lokalitu
k založení Offshore společnosti, je nejlépe se obrátit na profesionály v oblasti Offshore služeb. Hlavní
pravidlo by mělo platit, ze NIKDY nesvěřit formaci Offshore společnosti firmě, kterou neznáte, nebo
na kterou vám neposkytl někdo, komu důvěřujete, kvalitní reference. Nezapomeňte, že poskytovateli
podstupujete velice delikátní, citlivé a značně diskrétní informace o svých majetkových poměrech,
ale i to, jakým způsobem máte zabezpečen majetek v zahraničí, kde máte bankovní účty, atd. Ve státě,
kde mají i stěny uši, je naprostou ekonomickou a existenční sebevraždou svěření takto diskrétních
informací subjektu, který důvěrně neznáte a nemá žádné výsadní postavení zaručující zachování důvěrnosti.

Špatně formovaná a založená společnost není cestou do ráje, ale do pekla, o čemž se již řada klientů
přesvědčila. Jedním z dalších důležitých aspektů, které často hrají roli při výběru jurisdikce, je
snadná dostupnost společností, respektive čas, za který je možné společnost formovat.
Anguilla a Grenada mají on-line registry firem, které umožňují licencovaným registračním agentům
on-line registrovat jakoukoliv firmu a během několika hodin ji kurýrem (DHL, UPS, Fedex, atd.)
zaslat na klientovu zámořskou adresu. V drtivé většině Offshore jurisdikcí je možné registrovat
Offshore společnosti během několika hodin (24 až 72 hodin).
Tolik tedy pár základních informací o Offshore službách a běžných nelicencovaných Offshore
společnostech v jednotlivých daňových rájích, které známe jako tzv. Offshore finanční centra.

 

Napsat komentář