Historie Offshore finančních služeb

Snem snad každého podnikatele je spadat pod takovou jurisdikci země, která nemá žádné, nebo velice
přijatelné daňová zatížení či omezení, neboť vysoké daně jsou často brzdou dynamického rozvoje
soukromého podnikání.
Řada zemí světa si na tomto velice příjemném snu založila svůj značný ekonomický rozmach a rozvoj,
neboť odstranila řadu byrokratických omezení a následně redukovala nebo vyloučila jakoukoliv formu
přímých daní vztahující se k určitému právnímu typu společnosti, nebo formě rezidence (trvalého
pobytu).
Historie daňových rájů nicméně sahá hluboko do středověku, kdy králové, císaři nebo jiní vládci,
udíleli některým svým panstvím, poddaným nebo i celým městům osvobození od daní. Často se tak
dělo spíše na základě politických důvodů, nikoliv ekonomických, kdy si vládce chtěl podobnou
,,úlevou,, zabezpečit na čas poslušnost příslušného obyvatelstva, nebo mu projevit svou dobrou vůli.
Danové výjimky se zpravidla udíleli i po vyhraných bitvách nebo válkách, kdy panovník se tak chtěl
odvděčit šlechtě, nebo konkrétním městům, která jej za války finančně podporovala, nebo se nějakým
jiným způsobem zasloužila o vyhrání války.

Koření bylo ve středověku, ale i v dávnějších dobách, velmi ceněno a v nejednom případě bylo
skutečně dražší, než tolik oblíbené zlato. Právě například koření bylo oblíbeným luxusním zbožím, na
které vládci uvalovali vysoká dovozní cla.
Obchodovat s kořením nemohl kdekdo, často právo obchodovat měli jen významní obchodníci nebo
šlechta, kterým tak tato privilegia zaručovala značné zisky.
Zde jsou také nejspíše první doložené zprávy o vzniku prvních forem bezcelních zón, kde se začalo
shromažďovat vybrané luxusní zboží. Tyto zóny byly velice vzdálené těm, které známe v dnešní době.
Jednalo se jen o malé území, často na okraji panství, kde obchodník sice již byl na území hostitelské
země, ale na jeho zboží se ještě neuvalovala žádná dovozní daň nebo clo.

V posledních několika desetiletích nastal neuvěřitelný rozvoj daňových rájů a Offshore finančních
center, která odbouráváním řady omezení a liberalizací jurisdikce přilákala zahraniční investory, kteří
by jen stěží v dané lokalitě rozvinuli nebo založili svůj mezinárodní obchod a firmu. Z celé řady před
časem neznámých zemí se tak postupem času stala významná mezinárodní finanční centra (Kajmanské
ostrovy, Bahamy, Gibraltar, atd.), na rozdíl od minulosti, kdy těžily především z produkce cukrové
třtiny a nepříliš rozvinutého turistického průmyslu. Příliv kapitálu do těchto lokalit zapříčinil i zájem
bank, trustů a pojišťoven, které chtěly být v centru dění a tak není výjimkou, že v řadě především
karibských finančních center naleznete pobočky nejvýznamnějších finančních institucí světa, které
spravují mnohamiliardové majetky klientů, kteří vyhledávají specifické a náročné bankovní a finanční
služby, jenž kontinentální banky nemohou díky restriktivní legislativě kontinentálních jurisdikcí
nabídnout. Není žádným tajemstvím, že ve stávající době, je více jak 2/3 světového likvidního kapitálu
v Offshore finančních centrech, nebo z nich pochází.

Největší vzestup pro Offshore finanční služby přišel po druhé světové válce. Stalo se tak díky
protikladným prvkům poválečných opatření v zapletené mezinárodní měnové regulaci vedoucí k
ukončení pevného směnného systému v letech 1971 až 1973. Povalečný měnový systém pod
Mezinárodním měnovým fondem (dále jen MMF) ponechával národním autoritám odpovědnost za
měnovou politiku a finanční dohled, avšak v systému mezinárodních plateb založených na dolaru a
jeho vazbě na zlato. To prosadilo dolar jako globální měnu akceptovanou mimo USA, což vedlo ke
vzniku tzv. eurodolarů (dolar, s kterým je obchodováno v Evropě). MMF vyžadoval konvertibilitu
měny, ačkoli národní kontrola kapitálových pohybů byla povolena a dokonce očekávána. Kontrola
plateb na běžných účtech byla postupně uvolňována v 50 letech a plná konvertibilita pro neresidenty
byla zavedena vedoucími státy od roku 1958. To dodalo nadnárodním a dalším společnostem se
značným objemem mezinárodních operací zvýšenou schopnost řídit svá aktiva a finanční toky.
Nadnárodní společnosti mohly také rovněž využít nejasného rozlišení mezi platbami na běžných a
kapitálových účtech a používat pružnost mezinárodních transferů při řízení, zpožďování a upravování
cen transferů. Z toho vzešlé „krátkodobé kapitálové toky“ podkopaly efektivitu kapitálové kontroly a
částečně i podlomily systém pevných kurzů (například britská devalvace v roce 1967 vynucena
rozsáhlými měnovými pohyby) a nutily většinu měn k přechodu na floating v letech 1969 až 1971.
Systém Offshore financí byl v podstatě založen v přechodném období od pevných kurzů k plovoucím
měnovou politikou předních rozvinutých zemí, především USA a Británie jednajících společně. USA
učinily opatření k ochraně své nízké domácí úrokové míry blokováním přístupu cizincům na americké
kapitálové trhy a podporou financování expanze amerických nadnárodních společností do zahraničí z
jejich zahraničních zisků. Protože úrokový strop Federálního rezervního systému (FED) byl použit
pouze na domácí trh, americké banky měly podnět k zakládání poboček v zahraničí k poskytování
služeb expandujícím americkým nadnárodním společnostem, zejména na prudce rostoucích evropských
a asijských trzích. To bylo základem rychlého vzrůstu eurodolarových trhů, jako mezifiremního
a mezibankovního trhu, vzrůstajícího z odhadovaných 8 miliard USD v roce 1963 na
asi 100 miliard USD koncem roku 1972.

Londýn jako finanční centrum byl obzvláště atraktivní od chvíle, kdy Bank of England začala ostře
prosazovat platební rovnováhu a podporovala znovuzrození londýnské City jako globálního
finančního centra, aplikováním neformální, avšak velmi striktní měnové kontroly rozdílné pro
clearingové banky a ostatní banky. Banky vlastněné cizinci byly regulovány ještě mírněji a vyňaty ze
všech úvěrových a úrokových požadavků, mimo transakcí v librách s rezidenty. Konkurenční a
úvěrové reformy v Británii z roku 1971 zavedli 12,5% kapitálovou přiměřenost pro všechny banky, ale
pouze pro závazky v librách, nikoliv v zahraničních měnách. Londýnská City se tímto stalo vedoucím
Onshore finančním centrem a profitovalo potom z využívání příležitostí z Offshore center, která
vznikala v karibských jurisdikcích, jako logický důsledek liberalizace Onshore finančnictví. Offshore
finanční centra začala konkurovat Onshore finančním centrům speciálními zákonnými úpravami, která
kladla důraz na obchodní a bankovní tajemství a liberálnost fiskálního režimu. Členství těchto
Offshore jurisdikcí v librové nebo dolarové oblasti, zaručovalo stabilitu měny, kdy deposita nebo
aktiva neresidentů mohla být osvobozena od měnových kontrol, devizových restrikcí, kontroly směny,
repatriace kapitálu a jeho svobodného transferu do a ze země. Pro licencované banky v Offshore
centrech, zákony pamatovaly i na liberální požadavky dohledu a nízké nároky na bankovní rezervy.
Díky těmto liberálním a fiskálním pobídkách, která upravovala příslušná legislativa regulující
Offshore služby, rostl počet registrovaných bank a finančních institucí v Offshore jurisdikcích a
s jejich přítomností i bankovní depozita, která banky spravovala. Aktiva připisovaná daňovým rájům
byla v roce 1969 odhadována na 10 miliard USD, kdy za necelých 10 let vzrostla na více jak 170
miliard USD pro nebankovní aktiva, respektive na 300 miliard USD u bankovních aktiv.
Kdo se domnívá, že tato aktiva fyzicky prošla nebo byla umístněna v těchto jurisdikcí, je na omylu.
Více jak 96% všech transakcí představují pouze transakce zaznamenané na digitálních nosičích, které
do banky v Offshore centru přišli jako SWIFTová nebo telexová zpráva od korespondenční banky.

Kajmanské ostrovy, jejichž populace činila v roce 1989 necelých 30.000 obyvatel, byly nazývány
pátým největším bankovním centrem podle výše depozit, ale pouze 72 z tehdy 500 licencovaných
bank zde bylo fyzicky přítomno jinak než pouze cedulkou s názvem banky na adrese advokátní
kanceláře a pouze osm se zabývalo lokálními obchody s residenty ostrovů. Nicméně v peněžnictví
pracovalo dle odhadů více než jedna třetina zaměstnaných na Kajmanských ostrovech.
Oproti tomu například finanční obchody prováděné v Londýně se odehrávají za větší fyzické
přítomnosti bank, neboť banky v City musí mít fyzickou přítomnost a Bank of England by
nelicencovala banku, která by jen formálně sídlila na advokátní kanceláři londýnského právníka.
Navzdory důležitosti přítomnosti Londýnského finančního centra a jeho velikosti, zaměstnanost v
tomto velkoobjemovém finančním sektoru v Londýnské City byla odhadována na 150.000 lidí v roce
1991, což představuje asi 0,6 procent z celkové zaměstnanosti Británie.
Je zde velmi patrné, že vliv existence finančního centra na zaměstnanost a ekonomiku hostitelské
země jsou na malém ostrově podstatně vyšší u ostrovních státům, než u kontinentálních Onshore
jurisdikcí, kde přítomnost finančního centra na zaměstnanosti není až tak výrazný. V Offshore
jurisdikcích, které zakládali ve své zemi Offshore finanční centrum jako plně funkční centrum
s navazujícími službami, je často více jak 1/3 obyvatelstva zaměstnána v Offshore průmyslu, nebo
oblastech bezprostředně na tento průmysl navazujících. Existencí Offshore finančního centra tak
v hostitelské zemi vznikají nová pracovní místa v bankách, pojišťovnách, manažerských
společnostech, účetních firmách nebo jiných podpůrných oblastech, které Offshore společnost a její
vlastnící mohou čas od času používat.

Vyjmutí z požadavků na kapitálové rezervy umožňovalo bankám nabízet služby a úvěry za výhodných
podmínek, přičemž depozita byla dobře úročena, neboť v radě Offshore jurisdikcích nebyly restrikce
na výši úroků u půjček nebo přijatých deposit. Tyto okolnosti přitahovaly další klienty a zájemce, kteří
chtěli využívat Offshore bankovní a finanční produkty bank etablovaných ve finančních Offshore
centrech. Například dluhopisy emitované Offshore společností umožňoval v některých případech platit
úrokovou míru oproštěnou od daní a navýšené akumulované zdroje mohly být půjčovány
prostřednictvím spřátelené společnosti. Využíváním fiskálních pobídek, smluv o zamezení dvojího
zdanění a dalších technik v rámci daňového plánování, byla zajištěna minimální daňová povinnost a
naopak maximální odpočítatelnost nákladů. Daňové úřady rozvinutých zemí dělaly co mohly v boji
proti každému způsobu daňové optimalizace (byť naprosto legitimní) jakmile se stal systém veřejně
známým, ale vyzbrojeny pouze základními formami mezinárodní spolupráce jen stěží držely krok s
plodnými myšlenkami a flexibilitou Offshore průmyslu a jeho promotérů.

Některá průmyslová odvětví se z větší části přesunula postupem času především do Offshore center,
jako například pojišťovnictví, bankovnictví, investiční fondy, web hosting, licencování softwaru nebo
internetová kasina. Investiční fondy využívaly z počátku Offshore prostředí zejména proto, aby se
vyhnuly měnové kontrole a následně i restrikcím v investicích ve svých domovských zemí. Masovost
využívání Offshore služeb měla za následek i cenovou dostupnost služeb. Offshore firma v roce 1980
investora mohla přijít i na 15 až 20.000 USD, kdežto v dnešní době, kdy je silné konkurenční
prostředí, za stejný rozsah služeb zaplatíte 800 USD. S veřejnou dostupností nástrojů Offshore
systémů přicházela běžnost, soutěž a široká dostupnost poskytovaných a nabízených služeb. Z
poměrně temných a diskrétních záležitostí známých několika málo vyvoleným jedincům, se staly
institucionalizované a zprostředkovatelsky zabezpečované služby, se širokou nabídkou produktů
týkajících se transakcí, obchodovaných nejrůznějšími mezinárodně působícími specialisty ve
finančních,právních, fiskálních a manažerských službách.

V 80 letech, kdy rostl konkurenční tlak na jednotlivá Offshore finanční centra, začaly se jednotlivé
jurisdikce více diferencovat. Některá, většinou ta déle zavedená, dále zajišťovala široké spektrum
Offshore služeb, jiná rozvinula úzce specializovanou oblast produktů. Zavedená finanční centra
umožňovala registraci a správu všech forem společností, počínaje společnostmi s ručením omezeným,
konče akciovými společnostmi, registrovaným obchodním partnerstvím, holdingy, fondy, bankami,
pojišťovnami nebo nadacemi ( například Bahamy, Kajmanské ostrovy, Britské Panenské ostrovy,
St.Vincent atd.). Další finanční centra se začala specializovat na celou řadu specifických nebo
specializovaných služeb, jako registraci lodí (Libérie), pojišťoven (Bermudy), bank (Montenegro)
internetových kasín (Norfolk Island) nebo fondů (Jersey). Některá nová centra se rozhodla konkurovat
těm zavedeným nabídkou nových produktů, jako je eCommerce (Bermudy, Alderney, Dominika),
internetová kasina (Grenada, Mwali, Kostarika, Antigua) nebo správa aktiv a deposit (Montana). S
tímto růstem a diferenciací přicházel další vzestup a jistá selekce nových zákazníků, které tato centra
přitahovala pro své fiskální, investiční a liberální prostředí s minimem zásahů ze strany vládních
úřadů.

Offshore fenomén není pouze výsledkem existence liberálních jurisdikcí, ale je to výsledek
vzájemných interakcí mezi jednotlivými státy, které si začali konkurovat v oblasti nabídky
specifických služeb a pobídek s cílem, přilákat zahraniční kapitál a podniky. Jak jsme se již seznámili,
je to právě interakce jurisdikcí, která je využívána při plánech na optimálním rozložení aktiv a
fiskálním plánování, jež se opírá o legislativu často navrhovanou právníky a specialisty operujícími na
rozhraní mezi komerčním trhem a státem. Jako klasickým případem může být definována Offshore
legislativa přijatá v roce 1974 v Republice Nauru, jenž byla vytvořena Australským právníkem
působícím jako Offshore specialista v komerční sféře. To činí velmi obtížným v obecné rovině
definovat a identifikovat statut Offshore finančního centra a jeho vzniku, protože prakticky každý
jednotlivý stát nabízí možnosti optimalizace svým vztahem k regulacím jiných jurisdikcím ne vždy na
totožné bázi a totožných historických základech.

Široký základ zdanění společností v Británii, založený na kontrole sídla umožňoval po mnoho
desetiletí využívat britské společnosti jako prostředek k daňovému plánování zahraničními investory.
Při vyhýbání se jednotlivým státním regulacím je charakteristické užití různých prostředků z různých
právních podmínek (jurisdikcí), z nichž každá disponuje specifickými výhodami. Nicméně je možno
identifikovat některé státy nabízející opatření speciálně uzpůsobená pro specifické potřeby
zahraničních podnikatelů, nebo jednotlivců (Libérie – registrace lodí, Gibraltar – registrace trustů,
Belize – druhé občanství a pas, atd.) jenž jsou podporovány jednotlivými poskytovateli těchto
specifických služeb, kteří stáli za zrodem Offshore služeb v dané jurisdikci, nebo se později v
této jurisdikci etablovali. Konkurenční soutěž mezi těmito Offshore jurisdikcemi, která se jako jiné
Onshore jurisdikce rovněž vyvíjejí, činí snahu mezinárodních institucí, fiskálních autorit nebo
Onshore států o znemožnění využití jejich služeb podnikateli velmi obtížnou, protože je-li pozornost
těchto autorit zaměřena na jeden takovýto stát s cílem omezení využívání fiskálních pobídek této
jurisdikce, zaujme jeho Offshore statut a místo jiný nový stát, který zahájí poskytování nebo zvýši
propagaci své země jako Offshore země. Klasickým případem je Panama, kde po odstranění generála
Noriegy na konci 80 let, přešla většina Panamských firem do tehdy ne příliš rozvinutých Britských
Panenských ostrovů, které uzpůsobily svou jurisdikci právě pro snadné přenesení domicilu
panamských firem na Panenské ostrovy.

Tato soutěž mezi jednotlivými Offshore jurisdikcemi také vede k diferenciaci služeb. Státy, které se
zavedly a prezentovaly jako specializované, např. Libérie pro námořní dopravu, nebo Švýcarsko pro
privátní bankovnictví či Kajmanské ostrovy pro Offshore bankovní účty, Nauru pro interní banky, jsou
v dnešní době ochotnější v zájmu zachování jejich reputace a významného statutu zajistit vysoké
regulační standardy. Jejich konkurenti, kteří vstoupili na Offshore trh později jsou spíše méně
svědomití a snad ochotní polevit v některých standardech, aby přilákali nízkými nebo více liberálními
požadavky, dohledem nebo regulacemi, zájem zahraničních podnikatelů o jejich služby. Nízké
regulační požadavky a nezkušenost regulačních orgánů (registry firem, Offshore bankovní dohled,
atd.) jsou pak častým nájezdem mezinárodních organizovaných syndikátů a podvodníků, kteří využijí
neznalosti regulačních orgánů k páchání nebo organizování trestní činnosti, ke které patří praní
špinavých peněz, finanční defraudace, podvody a zpronevěry. Tyto liberální jurisdikce jsou proto
pravděpodobnými terči mezinárodních odvetných opatření (sankce, zařazení země na černou listinu,
uvalení speciálních daní, atd.), které paradoxně způsobují, že vedoucí Offshore státy jsou
vyzdvihovány jako kladné příklady a je legitimizováno jejich využití při daňovém plánování, ochraně
aktiv nebo Offshore bankovnictví, na rozdíl od ,,neposlušných,, (tedy liberálních zemí), které se
paradoxně stávají terčem pomluv, jako země podporující daňové úniky a praní špinavých peněz. Nová
Offshore jurisdikce se tak ocitá v těžké konkurenční pozici, kdy chce novými pobídkami přitáhnout
pozornost mezinárodní komunity, na druhou stranu je ale rovněž i terčem cílené mezinárodní kritiky
ze strany zahraničních vlád, ale rovněž svých Offshore konkurentů.

Mezinárodní bankovnictví rostlo během posledních třech dekád velmi rychle. Celková aktiva Offshore
mezinárodního bankovnictví vzrostla z 37 miliard dolarů v r. 1967 na 9.950 miliard v r. 1997.
Podobná expanze se odehrála na mezinárodních dluhopisových trzích. Nové emise mezinárodních
obligací se pohybovaly koncem 60. let průměrně okolo 2,5 miliard dolarů ročně. V r. 1996 nové
emise mezinárodních obligací přestavují částku 720 miliard dolarů. Navzdory tomuto enormnímu
růstu je dobré si zapamatovat, že to není až tak nepochopitelné, ale důsledkem rostoucího významu
mezinárodních finančních Offshore center. Například ve 14. a 15. stol. florentské bankovní domy
Bardi, Peruzzi, Acciaiuoli a Medici vyrostly na pozadí růstu mezinárodního obchodu s vlnou, látkami
a hedvábím. Zrovna tak, ale rychle upadly pod tíhou špatných úvěrů, které byly ve většině případů
výsledkem významného snížení dostupnosti těchto komodit. Během 19. stol. financovali britští a
evropští bankéři rozvoj Nového světa bankami zakládanými v Londýně a jiných evropských centrech
pro účely rychlého transferu fondů do kolonií a dalších zemí. Na začátku 20 století, se téměř 100
amerických bank těžce zapletlo a poškodilo v půjčkách Německu, z nichž mnoho bylo odepsáno v
tichých smlouvách z 30. let. Ve světle této dlouhé a pestré historie, co je nového na vzrůstu
mezinárodního bankovnictví v poválečných letech ? Jeden rozdíl spočívá zcela jednoduše v míře a
rozmachu bankovnictví. V r. 1470, úplná evropská síť poboček Medici zaměstnávala celkově na 60
jedinců, lokalizovaných v kancelářích ve Florencii, Avignonu, Římě, Benátkách, Bruggy, Ženevě a
Londýně. Tato činnost je v rozporu s například stávající HSBC Group (Hong Kong Shanghai Banking
Corporation) pokrývající na 80 zemí nebo s Barclays Bank s 3.000 britskými, 1.200 zámořskými
pobočkami a 120.000 zaměstnanci po celém světě.

Co je tedy především rozdílné na moderním mezinárodním bankovnictví, je rozsah obchodů
prováděných v Offshore centrech. Jsou to právě ta místa, kde je bankovnictví usnadňováno
příznivými, nebo pružně upravovanými bankovními zákony, devizovou kontrolou a daňovou
strukturou, ve kterých je objem obchodů neúměrný velikosti a potřebám domácího trhu. Jako příklad
je možné uvést Kajmanské ostrovy, které mají pouze 36.153 obyvatel, z nichž 96% žije na ostrově
Grand Cayman. I přes tuto skutečnost jsou domovem pro více jak 600 mezinárodních bank a trustů,
které spravují aktiva ve výši několika stovek miliard USD, což představuje 60 obyvatel na jednu
banku. Černá Hora (Montenegro), která je domovem pro 600.000 obyvatel, hostí na 470 bank, což
statisticky představuje 1.270 obyvatel na jednu banku. Takové Nauru, kde žije 10.000 obyvatel,
připadá na 16 obyvatel jedna banka, neboť Nauru je domovem (i přes svou malinkatou rozlohu 21
km2) pro více jak 600 bank. Například mnoho pařížských soukromých bankéřů se po francouzské
revoluci se svými fondy odebíralo do Ženevy a pak poskytovali bankovní služby opětovně
francouzům. Byli tak vzdáleni od francouzských politických a ekonomických vlivů a restrikcí.
Podobně působili ruští bankéři, kteří se počátkem 20 století etablovali naopak v Paříži a Londýně,
nebo Britští v Novém světě – Americe.

Řada případů je nicméně známa i z doby konce 80 a začátku 90 let. Skandinávii a Německo ovládali
socialisté, kteří se zapříčinili svým ,, spravedlivým,, sociálním systémem k astronomickému růstu
daní, které dosahovaly výše až 70%. Německé a skandinávské banky zpočátku nečinně přihlížely, jak si
Lucemburské, Lichtenštejnské a malé Offshore banky z celého světa doslova ,,mastí,, kapsu na správě
aktiv svých občanů, kteří masově zakládali Offshore bankovní účty, aby tak unikli domácím
nemorálním státním restrikcím. Později, když pochopily rozsah přesouvaných aktiv, samy začaly
zakládat Offshore pobočky svých bank, nebo již existující více uzpůsobily pro aktuální potřebu svých
občanů. Například dánská Jyske Bank založila pobočku v Gibraltaru, včetně divize hovořící německy
a dánsky.
Tradiční finanční a bankovní centra vyrostla na pozadí mezinárodního obchodu (Londýn, New York,
Chicago, Frankfurt, Hong Kong), případně na přebytcích platební bilance (Japonsko, Švýcarsko a
Německo). Moderní model financí tato spojení do značné míry zpřetrhal a geografie financí je teď
méně jednorozměrná. Hlavně se vyskytl nový fenomén vzniku finančního a bankovního centra, jimiž
již není existence významného obchodního centra, nebo přebytek platební bilance, ale pouhé přijetí
moderních liberálních zákonů, fiskální pobídky a omezení nebo absence devizových restrikcí
(například Bahamy, Kajmanské ostrovy, Cookovy ostrovy, atd.), neboť dostupnost těchto služeb, je
díky moderním komunikačním technologiím globální.

V minulosti byl pro umístění rozhodující charakter obchodů. Obchodní banky byly koncentrovány v
obchodních přístavech, dvorní bankéři v hlavních městech nebo sídlech moci a komerční banky byly
přitahovány na peněžní trhy finančních center. Pochopitelně, takové volby umístění hrají roli i dnes,
ale ne všechny operace vyžadují specifické umístění. Zvláště pokroky v komunikačních technologiích,
jejichž historie zahrnuje zaoceánské parníky, telegraf, transatlantické kabely, telefon, proudová
letadla, telex (dálnopis), fax a internet, přispěly k zeměpisnému oddělení jednotlivých částí výrobního
procesu a přeměnily tradiční umístění specifických služeb na služby globálního charakteru.
Dostupnost bankovních služeb, nabízených bankou v Tichomoří na malém korálovém ostrově, jsou
on-line v reálném čase dostupné všem obyvatelům planety, kde je dostupná mezinárodní síť internetu.
Podle výše definovaného, umožňuje dnešní doba snadnou diverzifikaci a optimalizaci firemních
struktur, kdy obchodní subjekt působící v mezinárodním prostředí, může oddělit jednotlivé firemních
divize do různých jurisdikcí, kde podléhají optimálním režimům (daně, regulace, atd.). Mezinárodní
finanční holding může takto oddělit například místa jednotlivých klientských poboček od centra pro
zpracování půjček, rozesílání výpisů z účtů, naopak v jiné optimální může etablovat investiční nebo
penzijní fondy, pojišťovnu, právní oddělení, atd. Nabídka služeb může být zeměpisně oddělena od
dodávek, zpracování, půjčky od právních záznamů, tržní prostředí od portfolia managementu a
podpůrné systémy od služeb zákazníkům tak, aby byly využity výhody z rozdílů v regulací, daních
nebo nákladech na administrativní činnost.

Až do 60 let 20 století, banky prováděly mezinárodní bankovní operace z jejich domácí základny. Až
na malé výjimky, bylo umístění bankovních služeb a denominace měny nerozdělitelné. Bankovnictví
bylo přirozeným monopolem bank umístěných v zemi emitující oběživo, používané pro úvěry.
Depozita byla přijímána a půjčována dále v měně země, ve které byly umístěny hlavní kanceláře
banky. I v dnešní době pár mezinárodních bank dále pokračuje v této tradiční cestě, ale už
nepředstavují hlavní segment bankovnictví.
Většina mezinárodních úvěrů je externalizována do Euroměnových center, přerušující všechna spojení
mezi umístěním finančního centra a měnou úvěrů. Před tím bylo hlavní centrum (Londýn, New York)
determinováno především tím, s kterou zemí mělo nejvyšší objem exportovaného kapitálu. Inovace
eurodolarových trhů umožnila Londýnu přežít hegemonii dolaru. V mnohém ohledu stejným
způsobem Londýn přežil vzestup japonských a německých kapitálových exportů během 80 let 20
století, především díky rychlé expanzi trhu euroobligací a novým instrumentům, které setřely
tradiční rozdíl mezi mezinárodním bankovnictvím a trhy obligací, při oddělování umístění bank od měny
užívané pro úvěry. Euroměnový systém zároveň oddělil měnové riziko od politického rizika.
Vkladatel držící dolary v jiné zemi než USA kombinuje měnové riziko z držení dolaru s politickým
rizikem dané země (Británie, Belgie, Singapur, atd.), ve které se dolarové operace odehrávají. Tento
základní rys byl nápomocen v počátcích Euroměnových operací. Ale vzrůst během 60. a 70. let 20
století se odehrál na dluh hospodářství, v bankovnictví byl taktéž oddělen od hospodářského rizika
kontroly země emitující danou měnu. Hospodářské kontroly a restrikce rozšiřovaly poptávku po
finančních službách prováděných v méně regulovaných oblastech a nabídka ze strany bank a ostatních
finančních zprostředkovatelů zjistila, že velkoobchod s finančními službami může být zajišťován
externě za hranicemi a dodáván rychlými bankovními převody. Tento trend ke globálním zdrojům
depozit a úvěrům na Euroměnových trzích byl svědkem znovuzrození Londýna a dalších evropských
měst jako mezinárodních finančních center, přestože měly poměrně slabou domácí měnu a nedostatek
přebytků platební bilance ke generování kapitálových exportů. Jejich úspěch jako finančních center
pro euroměnové bankovní operace spočíval do značné míry v regulačních podmínkách, absence
měnové kontroly a kontroly úrokových měr v obchodech s cizími měnami, jednoduchost vstupu a
registračních procedur a nízké požadavky na uveřejňování údajů.

Nízké zdanění především ovlivnilo geografii financí. Daňově a obchodně výhodné režimy, nabízené
místy jako je Lucembursko, Lichtenštejnsko a britské dependence v Evropě (Jersey, Guernsey,
Alderney, Sark, Gibraltar, Isle of Man, atd.) nebo v Karibiku (Kajmanské ostrovy, Turks a Caicos,
Montserrat,, Britské Panenské ostrovy, atd.), vytvářely celosvětové rozrůstání Offshore finančních
center a vyzdvihovaly jejich rostoucí sílu. S růstem globálního financování se zvedala s tím spojená
poptávka po centrech s nízkým daňovým zatížením, stabilních ekonomikách, kde by mohly být
uloženy navýšené fondy a prováděno vnitrofiremní financování, usnadňující management hotovosti a
daňové plánování na mezinárodní úrovni. Tato centra jsou také základnami pro investiční trusty,
pojištění a mezinárodní penzijní fondy, nebo jiné formy struktur, které mezinárodní podnikatelská
komunita používá jako kvalifikované nástroje pro daňovou optimalizaci a ochranu aktiv. Mnoho z
těchto operací je velkoobchodního charakteru, těsně napojených na centrálu a tak jsou tato místa
spojena s většími centry mezinárodních operací. Karibské oblasti jsou spojeny s New Yorkem a
Normandské ostrovy, Dublin a Isle of Man s Londýnem. Tichomořské Cookovy ostrovy, Vanuatu
nebo Samoa s Hong Kongem, Singapurem a Austrálií.

Úspěch Offshore finančních center

Další kapitoly v této online publikaci na OffshoreNews.cz zkoumají činitele Offshore aktivit a
definují, že úspěch Offshore lokality začíná již volbou země, která má politickou, ekonomickou
a fiskální stabilitu, ale rovněž i stabilní místní měnu. Navíc, je žádoucí, aby byla snadná dostupnost
právních zástupců, účetních, auditorů, makléřů a další profesionálů z oblasti managementu
a finančních služeb. K samozřejmosti patří i vynikající telekomunikace a dostupnost všemocného internetu.
Dále je vyžadováno vhodné portfolio zákonů o společnostech, daních a kvalifikovaná regulace
finančního sektoru. Cílem je dosáhnout dlouhodobé reputace, obchodní stability a jistoty investic.
Platební schopnost a absence nedostatků v regulaci jsou nutné pro ochranu klientů a investorů.
Regulace musí být pružná, ale ne příliš uvolněná, protože „pod-regulování“ podporuje praktiky,
které dávají centru nepříznivou publicitu a poskvrňují ty, kteří finanční centrum legitimně užívají.
Zkrátka, obchodní prostředí musí být vnímavé na požadavky pravého legitimního obchodu a zároveň
odstrašující pro ty, kteří se snaží zneužívat přijaté mezinárodní standardy ke kriminálním,
neetickým nebo nemorálním praktikám a pochybným finančním operacím.
Aplikace informačních technologií usnadnila přemísťování finančních a bankovních obchodů přes
hranice odloučením místa rozhodování managementu banky od místa uskutečnění vlastních obchodů,
což umožnilo účastníkům trhu vybírat si místo k transakci, plnění nebo objednání služeb. Tato na
první pohled bezvýznamná skutečnost, má za následek velmi významnou okolnost, kterou je právě
flexibilita Offshore finančnictví, kdy touto legitimní strategií je možné minimalizovat zásahy
regulačních orgánů a státu na chodu mezinárodní banky a jejich zákazníků.
Některé Offshore jurisdikce jsou reálně existujícími finančními centry se svými zákazníky, kteří
mohou přijít navštívit banku do její kanceláře, naopak některé jiné jurisdikce, jsou pouhými
statickými registry bankovních licencí, kde klientské vklady představují pouhé účetní záznamy
v knihách registrované banky.
Mezi reálně existující jurisdikce patří například Bahamy, Kajmanské ostrovy, Bahrain nebo Hong
Kong, kde drtivá většina bank má své vlastní kanceláře, zaměstnance a zázemí. Tyto jurisdikce a
regulační orgány vyžadují fyzickou přítomnost banky a nejsou licencovány subjekty, kteří nehodlají
fyzicky sídlit v těchto zemích. Naopak Nauru, Anjouan, Niue nebo Samoa se oproti předchozím
odlišují a jsou typickými příklady účetních center či center dveřních štítků, jak je někdy novináři
hanlivě pojmenovávají, pro absenci fyzické přítomnosti banky. Tyto centra představují v podstatě
účetní agentury, ve kterých jsou vklady a úvěry po právní stránce umístěny (jsou realizovány pod
hlavičkou licencované banky), ale kde se fyzicky neprovádějí žádné transakce. Ty jsou řízeny z jiných
zemí, odkud většinou pochází management banky. Často je jediným hmotným důkazem přítomnosti
banky měděná tabulka přišroubovaná na dveřích kanceláře právníka nebo agenta, který banku
v příslušné jurisdikci ze zákona zastupuje. Například z 600 registrovaných bank v Nauru mají pouze 2
banky fyzickou přítomnost. Ostatní banky sídlí na adrese poskytovatele (Nauru Agency Corporation),
kterou představuje nevelká kancelář, kde jsou pouze záznamy o existenci banky a její výroční zprávy.

Pro mnoho zákazníků jsou tato defakto ,,účetní centra,, hodnocena jako Offshore finanční centra,
přičemž díky liberálním zákonům umožňujícím diskrétní finanční operace, ovlivňují jejich rozhodnutí
o umístění svých prostředků a aktiv v těchto centrech. Finanční Offshore centra poskytují mnoha
malým bankám přístup na Euroměnové trhy za nízký poplatek, neboť nepodléhají tak přísným
regulacím a tím mají výrazně nižší náklady na svůj provoz. Požadavky na výši kapitálu jsou
zanedbatelné, licenční poplatky nízké, daně a poplatky z Offshore obchodů vlastně neexistují, neboť
v drtivé většině jurisdikcí Offshore banky podléhají pouze paušálním daním. Offshore bankám ve
většině jurisdikcí odpadají i náklady s desítkami nepotřebných osob, které v Onshore jurisdikcí musí
banka zaměstnat, aby dostála zkostnatělé legislativě (například dozorčí radu, kontrolní rady a komise,
týmy auditorů a právníků, atd.). Tyto náklady, kterým Offshore banka nepodléhá, mohou dosahovat
stovky tisíc dolarů měsíčně. To samozřejmě zvyšuje konkurence schopnost Offshore banky na
mezinárodní finančním a bankovním trhu.
Offshore finanční a bankovní centra jsou taktéž využívány bankami působícími mezinárodně pro
minimalizaci celkových daní a poplatků. Banky s mezinárodní působností, standardně využívají své
Offshore pobočky s účelem vykazování lepších výsledků, nebo naopak přesunem a akumulací
rizikových operací či ztrát, což ve svém důsledku umožňuje legitimně vylepšit hospodářské výsledky
domovské banky.
Co vedlo ale tolik vlád ke změně daňové a obchodní jurisdikce za podstatně liberálnější? Co vedlo tyto
jurisdikce k založení Offshore centra ve své zemi? Především snaha přilákat zahraniční kapitál, který
by při neexistenci těchto zvýhodnění, neměl nejmenší důvod směrovat právě do dané země či lokality.
Zahraniční kapitál se sekundárně stává v dané zemi zdrojem zisku místních rezidenčních společností,
které mu poskytují své služby (advokáti, firemní správci, účetní společnosti, telekomunikační
společnosti, atd.). Dochází tak k prudkému rozvoji odborných a finančních služeb, který zahraniční
kapitál vyžaduje nebo potřebuje pro své obchodní investiční aktivity.
Vzniká zde řada nových auditorských a právních firem, či bankovních subjektů, které jsou logickým
výsledkem přítomnosti zahraničního kapitálu, který tyto služby potřebuje pro svou činnost a rozvoj
využívat.
Není proto divu, že na Bahamách, které mají přes 200.000 obyvatel naleznete několik stovek právních,
účetních a auditorských firem, či na Kajmanských ostrovech zhruba 650 bank a trustů.
Ekonomiky, které často byly před přijetím tohoto liberálního systému nuceny žít ze zahraniční
pomoci, se promyšleným „tahem“ jímž liberizace daňového systému bezesporu je, staly
nejrozvinutějšími zeměmi regionu, naopak pomáhající svým méně rozvinutým sousedům.
Ostrovy Turks a Caicos, Britské Panenské ostrovy, Belize či Samoa by ve známost vešly spíše jako
turistická centra přitahující ročně stovky tisíc turistů, toužících po postkoloniálních památkách a
atmosféře, včetně bílých pláží, které nenajdete jinde v takové hojnosti a kvalitě.
Jako přímo učebnicový příklad může posloužit karibský ostrovní stát Grenada. V roce 1996 zde vláda
premiéra Dr.Keith Mitchella přijala řadu významných zákonů, které umožňovaly zahraničním
investorům registrovat Offshore společnosti, banky a pojišťovny, včetně Offshore sázkových
společností a internetových kasin.

Grenada, která do roku 1996 fakticky závislá na zahraniční pomoci, vývozu koření (muškát a hřebíček)
a ne příliš významném turistickém ruchu, začala díky zavedení Offshore legislativy výrazně zvyšovat
svůj hrubý domácí produkt a zájem investorů o Grenadu. Je potřeba zdůraznit, že Grenada je ostrovní
zemí, která má pouze 100.000 obyvatel a tak nový příjem představující více jak 3 mil USD ročně
z registrací Offshore společností a poplatků od bank, bylo v rozpočtu této krásné země velice znát.
V roce 2000 již příjem byl vyšší jak 5 mil USD s tím, že vláda Grenady počítá s příjmem okolo 10 mil
USD ročně v nejbližších letech. K těmto částkám jsou ale nutné připočítat další benefity, které
zahraniční společnosti a banky svou existencí Grenadě přinesly. V dnešní době, je na Grenadě
registrováno přes 3.000 Offshore firem (z toho přes 1000 jich registrovala má vlastní grenadská
kancelář), 40 bank, 5 trustů, 3 pojišťovny, 9 manažerských společností a 8 internetových kasin.

Tyto subjekty vytvořily :

  • Na 500 nových pracovních míst, které jsou až o 100 % lépe placené, než u domácích firem
  • Miliony dolarů příjmu do pokladny státu na vybraných poplatcích na sociálním pojištění za
    zaměstnance, cla za dovoz vybavení kanceláří, dovoz aut pro management společností, atd.
  • významné jsou i příjmy pro stát z převodních daní z nemovitostí, neboť celá řada majitelů
    Offshore firem se rozhodla pro nákup nemovitosti pro komerční a své vlastní soukromé využití
    (cca 400.000 USD ročně).
  • Další poplatky a příjmy (např. nákup spotřebního zboží na ostrově, zvýšení turistického ruchu,atd.)

Bohaté zahraniční Offshore banky na Grenadě začali sponzorovat místní sportovní kluby, církevní
sdružení, školy a další instituce, kterým se v této krásné, ale rozvojové zemi jen těžce dařilo naleznout
kapitálově silné sponzory a mecenáše.
Dalším významným příjmem jsou přímé zahraniční investice na Grenadě, které jsou v posledních
letech ve výši okolo 30 milionů amerických dolarů ročně. Mnoho z těchto zahraničních investic má
svůj prapůvod právě v existenci Offshore finančních služeb na Grenadě.
Jak již bylo interpretováno, Offshore se rychle vyvinul ze skromných začátků, do stále rostoucího
mezinárodního ekonomického života, poskytujícího řadu moderních služeb, které v dnešní době
s přehledem konkurují ,,kontinentálním,, jurisdikcím. Od počátku sedmdesátých let 20 století byly
vyskytující se Offshore finanční obchody spojeny především s existencí speciálních exportních zón,
zvláštních ekonomických zón a volných zón obchodu, kterých bylo po celém světě okolo 1.000. Tato
centra volného obchodu poskytovala na 2,5 milionu pracovních míst pracujícím po celém světě.
Odhaduje se, že více než jedna třetina průmyslových vývozů ze zemí třetího světa pochází z jedné
z těchto zón. V dnešní době například Internet poskytuje příležitosti rozšířit princip Offshore do
oblastí jako jsou hazardní hry, internetová kasina, erotika, telekomunikace, platební systémy
eCommerce a obchodování on-line.
Brzy budou kupující schopni vyhnout se placení místní daně nakupováním zboží v Offshore
internetových obchodech pomocí Offshore plateb. V řadě případů to bude technicky velmi
jednoduché, laciné a snadno dostupné. U prodeje softwaru, knih a dalších komodit, které si klient
bude moci objednat on-line bude velmi výhodné pro prodejce i kupujícího, když objednávka bude přijata a
procesována v Offshore jurisdikci. Vyzbrojeni možnostmi počítačů, technickým uměním Internetu a
novými technologiemi, Offshore nabízí poprvé pravdivý pohled na individualistický svět a na příchod
toho,co ekonomové nazývají účinný obchod zbavený kolektivní censury a státních zásahů.
Existuje značné množství literatury o Offshore financích a o exportních zónách. Někteří specialisté
vidí rozvoj Offshore ve změnách, které světová ekonomie prodělává od sedmdesátých let 20 století,
pro jiné je Offshore v podstatě únikovým ventilem státní regulace a kontroly. Pro mne je jedním
z ukazatelů postupující světové globalizace.

Z jiného hlediska je Offshore použit jako zbraň v typickém sporu stát versus globalizace. Tento spor je
prozatím veden třemi různými názorovými směry, které se v názorech na problematiku podstatně liší.
První směr, je těsně spojen s globalizačními tezemi a zastává názor, že stát je v současné době
nezdravě transformován zevnitř a brzy bude poškozen tlaky globálního trhu.
Druhý směr tvrdí, že globalizace je epizodní událost, snad jen pouhý trik, krátkozraký výsledek
delšího celosvětového míru, nebo dokonce konce studené války. Podle tohoto pohledu, spojovaného
s realisty a teoretiky světového řádu, není v posledních dvou desetiletích nic, co by opravňovalo
zpochybňovat základní struktury světa, ať již uspořádání států nebo samotný světový řád.
Třetí výklad předpokládá, že transformace státu představuje hlavní strukturální událost v životě států,
a podobu uzpůsobení globalizaci jak vykládají teze o soutěživosti států. V tomto pohledu je tato
restrukturující událost sama o sobě vnitřně protikladná a neudržitelná.

Jednou z fascinujících stránek Offshore je to, že nabízí další čtvrté hledisko na spor ohledně úlohy
státu v období globalizace. Důvodem je, že zpětná vazba některých globalizačních procesů dočasně
zmírní napětí mezi globalizací a systémem státu. Offshore může být proto považován za důmyslný
plán, jak smířit dva neslučitelné směry. Místo, aby čelily státu přímo, je většina mobilních
ekonomických sektorů vybavena samostatným regulačním prostorem, kde se tok ekonomických
činností a zájmů, může vyvinout více či méně bez státních zásahů. Z důvodu, že většina mobilních
prvků jsou stále více mezinárodních, stát může pokračovat v plnění své tradiční úlohy, jako by se nic
nestalo. Netvrdím, že Offshore neovlivňuje a nebude ovlivňovat stát, samozřejmě to dělá. Leč
navrhuji, že tržní integrace se může z úzkého právního a politického výhledu proměnit v speciálně
vymezenou sféru Offshore téměř bez překážek. Offshore nicméně používá současně dvě skupiny
nástrojových realit.
Je to případ, kdy máte koláč a jíte ho, což představuje udržování státního systému jako organizátora a
zprostředkovatele konfliktu a napětí, a odstraňování hrozby regulace a zdanění patřící ke státu, to vše
uskutečňováno jménem státního systému a tímto systémem samotným. Stávající světová ekonomika
považuje Offshore za důležitou událost v pokračujícím vývoji států a jejich svrchovanosti. Zastávám
názor, že na rozdíl od odcizení se státu, jsou Offshore a státní systém důvěrně spojeni. Offshore je
výsledkem historického postupu, jímž se oddělené a souřadné státní politiky spojily, aby vytvořily
nové, nedotknutelné procesy, označující činnosti nebo území ve kterých se státní regulace a zdanění
plně nebo zčásti neuplatňují. To mělo za následek rozdvojení svrchovaného prostoru na poměrné
sféry odlišených stupněm regulace, včetně zdanění, které stát uplatňuje. Jelikož jak Offshore ,tak
Onshore, jsou právními konvencemi, rozvoj Offshore služeb nemůže být považován za přímý úbytek
svrchovanosti, ale za složitější proces, kterým je svrchovanost jak rozrušena, tak přesto rozšířena.
Viděn v tomto světle, Offshore je neuvěřitelně složitý a fascinující rozvoj, který souvisí nejen
s finančními a obchodními otázkami, ale také s našim pochopením povahy řádu a změn v současném
světě. To vyžaduje především přehodnocení obvyklého vnímání vztahu mezi státem a globalizací.

Napsat komentář